Rodovští chasníci a vřešťovský lapka

Byla to tenkrát těžká doba. Jenže, kdy vlastně byla doba jiná než těžká?

Ale vezměme to po pořádku. Již někdy v 11. století si v hlubokých hvozdech severně od Rodova zbudoval pevnou tvrz Budivoj Záruba z Hustířan. A podle stále vřeštících ptáků ji nazval Vřešťovem.

O století později si Vřešťov zakoupili Markvartici a nastala doba samých Mutinů. Mutina I. a pak druhý a kdyby nebyl Mutina V. v roce 1316, dříve než stačil zplodit potomka, zabit v bitvě někde u Kostelce nad Orlicí, když vedl odboj proti českému králi Janu Lucemburskému, byl by do dneška třeba i Mutina XXV. Ale naštěstí Mutinou V. to nadělení skončilo. Mutina II., protože doba byla i za něho těžká, přestavěl vřešťovskou tvrz na hrádek s pevnou věží a nezdolnými baštami. Jeho syn Mutina III. vyprovodil z naší země nájezdnické Tatary a další Mutina IV., opět v těžké době, bojoval po boku krále „železného a zlatého“ Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli. A protože v oné bitvě nebyl, tak jako český panovník, zabit, čekala ho další těžká doba. To se na pět let dostali ke správě Čech, spíše však k jejich rabování, cizáčtí Braniboři. A právě do téhle přetěžké doby patří naše vyprávění.

Od severu přicházela do Rodova stará obchodní stezka. Vinula se kolem habřinské tvrze, prošla úpadem severně od Rodova, kde si na návrší zbudoval právě na konci třináctého století opevněný dvůr mladičký Milota z Rodova. Stezka prošla kolem tvrze místem, jemuž se již tehdy říkalo „Na Brance“. Právě v oné Brance mezi dvorem a vyvýšeninou na straně druhé, která nesla název „Hrdláka“, mohli rodovští chasníci docela dobře bránit nezvaným hostům ve vstupu do vesnice. A snad i proto, že mnozí v oněch šarvátkách přišli o hrdlo, říká se onomu místu dodnes tak chmurně. Stezka se v Rodově stáčela prudce k západu a směřovala přes Račice k Hořiněvsi a pak dál až ku Praze. Ani v Hořiněvsi v oněch dobách ještě nestála na místě dnešního zámku tvrz. Rozkládal se zde jen opevněný hospodářský dvůr, jehož majitelkou se stala Domoslava, vdova po číšníku přemyslovského krále Václava I.. A nebylo jí opravdu co závidět. Braniboři se po nešťastné bitvě na Moravském poli rozlezli po celé zemi. V sousední Habřině zpustošili tvrz, která se pak již nikdy z jejich hospodaření nevzpamatovala. Dlouho neodolával ani hořiněveský dvůr. A tak nakonec jediná naděje byla vkládána právě do vřešťovského pána Mutiny IV.

Jakožto přímý účastník prohrané bitvy na Moravském poli měl ten správný vztek na vítěze. S pevným vřešťovským hrádkem za zády počal Mutina IV. pronásledovat jednotlivé loupící oddíly Braniborů. A místní lidé se k němu ochotně připojovali. Radostně a s nadějí. Jenže jak ubíhal čas, přišel vřešťovský pán na to, že způsob, kterým přicházejí k majetku Braniboři, není zase až tak špatná metoda. A netrvalo dlouho, obyvatelé širokého okolí si přestali být jisti tím, kdože to vlastně bohatne z jejich utrpení. Vždyť oddíly Braniborů Mutina IV. v roce 1279 právě u zpustošeného hořiněveského dvora na hlavu porazil. Ono se říká, že zlá doba dělá lidi zlými a ti zlí pak vytvářejí další zlé doby. A tak se vřešťovskému pánovi počalo mezi lidmi říkat - „Vřešťovský lapka“.

Rodov tehdy nepatřil pánovi jednomu, ale hned dvěma. A právě druhý z nich měl překrásnou dceru, které dali jméno, jak jinak, po oblíbené hořiněveské paní Domoslavě. Všichni rodovští chasníci ji přímo zbožňovali. A byli by pro ni i život nasadili, kdyby se to ukázalo být nutným. Krásná Domoslava o tom věděla, ale nezneužívala toho. O kráse Domoslavy věděl však i vřešťovský pán. A protože si zvykl, že může mít všechno, umínil si, že Domoslavu rodovským nenechá. Jedné noci se vypravil se svou chasou k Rodovu. Dopředu vyslal dva braniborské zajatce. Když je rodovští chytí, budou si myslet, že v okolí jsou Braniboři a na vřešťovské nepadne ani stín podezření. Rodovští chasníci, tak jako vždy v těchto dobách, strážili i za nocí „Na Brance“, a tak brzy zachytili nezvyklý pohyb. Hned nato jim padli oba Braniboři do rukou.

Rodovští jim nerozuměli ani slovo. Oba chycení se jen třásli a blekotali cosi, co znělo jako - „Doma sláva, sláva, doma sláva!“ Chasníci chvíli marně dumali, co by to mohlo být. Že by právě tyhle dva doma čekala nějaká sláva, o tom silně pochybovali. Pak ale jednoho z nich napadlo: „Co když se jedná o Domoslavu?“ A oba Braniboři horlivě kývali hlavami na souhlas a jejich ústa lámala: „Domasláva, jajajaja ... Mutyna ...“ Takže Domoslavy se milému Mutinovi zachtělo. Rodovští již neváhali. Rychle přepravili dívku z rodného dvorce do opevněného dvora Miloty z Rodova. Tam přece jen bude ve větším bezpečí. Hned poté propustili roztřesené rádoby zvědy zpátky do tmy. A čekali. Čekali celou noc.

Teprve když se rozbřesklo a stále se nic nedělo, pustili se obezřetně stezkou k Habřině. Když vystoupali do míst, kde cesta dosáhla vrcholu a počala se sklánět do údolí, nalezli v křoví pohozená mrtvá těla obou nešťastných Braniborů. Tehdy tedy k boji nedošlo, ale přesto Domoslava nezůstala v rodovském dvorci. Ani v Rodově. Její otec ji záhy odvezl neznámo kam. A rodovští toho velice litovali. Rodovští chasníci svedli „Na Brance“ ještě mnohé líté seče, a nejenom s chasou vřešťovského pána. Když se dnes vydáme z Rodova silnicí směrem na Habřinu, uvidíme již jen po levé straně cesty pahorek a u něho zbytky příkopů. Ty zbyly po pozdější tvrzi, která na tomto místě vyrostla až v šestnáctém století. Právě proto se i dnes říká místu „Na Hrádku“.

Pahorek bývalé tvrze je porostlý lesem a nízkým, mnohde hustým křovím. Jen málokdo dnes zavítá v ona místa. Zbylo tu však dodnes i další námi již zmíněné místní jméno - „,Na Brance“. A napravo od cesty vyvýšeninka „Hrdláka“, neboť mnohokráte se zde bojovalo, jak se tehdy říkalo „až do těch hrdel“.

Ale možná, že bychom nemuseli hledat až takto krvavé vysvětlení tohoto názvu. Možná znamenalo ono slovo „hrdla“ jakási vyústění místních studánek. Jsou v naší zemi mnohá místa obestřena tajemstvím a jak je vidět, nemusíme za těmi místy chodit příliš daleko.