Stráž u mrtvého

Uplynulo už mnoho vody v řece Kamenici, přeletěly četné větry nad vrcholky stromů na Sedle a minula mnohá léta lidského věku od doby, kdy se udál příběh, který vám budu vyprávět. Žil kdysi chudý člověk se svou rodinou, a ačkoliv se sebevíce přičiňoval, přece byla nouze jeho stálým hostem. Často hledíval z oken své chudobné chaloupky na protější výstavný dům bohatého souseda a přemýšlel, v čem to vězí, že jemu se štěstí vyhýbá, kdežto boháči se daří vše, nač sáhne. Tímto marným uvažováním nenasytil však chuďas několik hladových krků volajících po chlebě. I vypravil se k bohatému sousedu, aby poprosil o půjčku. Soused neochotně vyhověl a chudákovi bylo na čas pomoženo. Avšak když se přiblížila doba, kdy se měly peníze splatit, nebylo z čeho. S těžkým srdcem kráčel nešťastný muž, aby souseda poprosil o strpení. Bohatému to nebylo příliš po chuti, rozvažoval, přemýšlel a konečně pravil: "Mám plné právo prodat tvou chaloupku a vzít si stržené peníze na svůj dluh. Kdo by ale takovou chatrč koupil a kam bys dal děti? Udělám proto s tebou smlouvu." Vytáhl ze zásuvky váček s penězi, podržel jej chudému před očima a řekl: "Odpustím ti dluh a přidám navíc tento měšec zlaťáků, jestliže mi slíbíš, že po tři noci po mé smrti budeš hlídat v komoře mou mrtvolu. Vím, že neuplyne mnoho času a já zemřu." Chudý neměl na vybranou a vyhlídka na rozjasněné oči a zrůžovělá líčka jeho dětí ho přiměla, že sáhl po měšci a slíbil splnit boháčovo přání. Myslil si při tom: "Co se mně může stát! Mrtvý mně už ublížit nemůže a živý nemá proč mně ubližovat." Přišel proto domů celý rozradován, jak dobře pořídil a v chudé chaloupce nastaly dobré časy. Neuplynul však ani měšec od tohoto rozhovoru, když tu jednoho dne navečer zaklepal sousedův čeledín na okno a vyřizoval: "Můj pán zemřel. Před smrtí mně nařídil, abych k tobě zašel a připomenul ti tvůj slib. proto hned spěchám s vyřízením." Chudý jen velmi nerad oblékal sváteční kabát, aby splnil ujednanou smlouvu. Ve výstavném domě zavedli ho hned do komory, kde na márách v rakvi ležela mrtvola oblečená v dlouhém černém rubáši. Po obou stranách rakve stály hořící svíce a jejich neklidné plameny vrhaly mihotavé světlo na obličej mrtvého, který byl jako živý. Chudému strážci přinesli na stůl džbán vína, aby se do rána měl čím posilňovat. Poté všichni odešli a zavřeli pečlivě dveře komory. Chuďas vytáhl z kapsy knížku, kterou zdědil po dědovi, a potichu si v ní četl. Tak plynula hodina za hodinou, až se přiblížila půlnoc. Tu se strážci zdálo, jako by mrtvý pozvedl maličko hlavu. Podíval se na něj a spatřil, že má otevřené oči. Ačkoliv ho hrůza obešla, přece jen klidným hlasem pravil: "Jen klidně lež, já svůj slib plním a poctivě hlídám!" Po těchto slovech se oči mrtvého zavřely a vše bylo jako dřív. Do rána se už nic nepřihodilo a chudý byl rád, že má první noc za sebou. Druhou noc šel na stráž už s větší kuráží. Znovu mu dali džbán s vínem, při hlídce pokračoval ve čtení a vše se opakovalo jako prvé noci. Chuďas doufal, že třetí noc proběhne stejně jako dvě předchozí. Nikomu se ani nezmínil o příhodě s nebožtíkem. Sedí, sedí a hlídá po třetí a očekává netrpělivě blížící se půlnoc, zdali i dnes mrtvý oči otevře, aby se přesvědčil, že hlídá. Jakmile však půlnoc udeřila, nastal v domě veliký hluk. Vítr svištěl chodbami a hvízdal v komíně, dveře samy od sebe se bez příčiny otvíraly a zavíraly a v komoře bylo slyšet podivné mňoukání a prskání, jako by se zde pralo hejno koček. A přece nebylo nikoho vidět. Celý vyděšený zíral hlídač na mrtvého, ale ten ležel klidně a ani oči neotevřel jako minulé noci. Vtom se objevila ve stropě díra a v otvoru sám čert. Sáhl po boháči, prudce s ním zatřásl a tu se z děla nebožtíkova počaly sypat dukáty na všechny strany. Pekelník se obrátil k vyjevenému strážci a zahučel: "Na co čekáš? Jen sbírej! Jsou tvé. Tenhle hříšník myslil, že pro tvou poctivost ujde peklu. Proto tu u něho hlídáš. Za jediný jeho dobrý skutek, který ti prokázal, jsem k němu po dvě noci nemohl, ale teď je náš a už nám neunikne!" Chudý by byl rád mrtvému bohatci nějak pomohl, ale nevěděl jak a nohy měl stejně strachem jako dřevěné. Čert se ještě zachechtal a pronesl: "Ty si jen vezmi klidně ty peníze, mně stačí váček!" a zmizel v otvoru ve stropě i s tělem nebožtíka. V tom okamžiku nastalo v celém domě takové ticho, že až zvonilo v uších. Nikde se už nic nepohnulo. Jen rakev byla prázdná a po zemi plno zlaťáků. Chuďas na víc nečekal, peněz si ani nevšiml a jen hleděl, aby už byl ve své chudé, ale poctivé chaloupce. Přiběhl domů celý vyjevený, že o něj měli všichni několik dní strach. A tu on, když viděl, s jakou péčí se všichni o něj starají, jak děti každou chvíli odbíhají do lesa, aby mu přinesly ty nejlepší jahody či maliny, poznal, kde hledat pravé lidské štěstí. Vzpomněl také na boháče, jak opuštěn a sám, hlídán jen cizím člověkem, ležel v komoře. Nikdo pro něj slzičku neuronil, nikdo pro něj netruchlil. A to bylo jistě pravé peklo, zůstal tak bez lásky na světě. Děti chuďasovy vyrostly pak přičiněním jeho pracovitých rukou a všichni žily spokojeně i bez nepoctivých peněz.