O Jedovníčkovi

O moudrém Jedovníčkovi si povídaly už prabáby prabáb a nikdo nepochyboval o tom, i vyprávění těch, kteří skřítka potkali, jsou pravdivé.

Dobrosrdečný mužíček si lehl do lidské stopy v tlejícím listí a unaveně se protáhl. Otisk nohy byl ještě cítit člověkem a Jedovníček se pokusil si představit osud toho, který tudy před chvílí prošel… Tak si aspoň lidé mysleli, že skřítek z hory Jedové čte jejich životech. I když mužíčkovu tvář někdy zaslepily sluneční paprsky, zahalila hustá mlha, pohltila čerň tmy či rozfoukal vítr a tak vlastně ji nikdy nikdo pořádně nespatřil, mnozí se dušovali, že jeho přítomnost vycítili.Zkušenosti předávané z generace na generaci jen potvrzovaly to, že si lidé skřítkovy věštby vykládali spravně. Říkalo se totiž, že když člověk zaslechne praskot suchých větviček nebo skřípot větve starého stromu znamená to, že bude potřebovat mnoho síly v boji s osudem. Když zašustí spadané listí, čeká ho štěstí, velká naděje, a jestli se nablízku ozve ptačí zpěv, láska a poznání jej budou provázet životem. Méně se však už vyprávělo o tom, že někdo zaslechl jen krátké zachechtání, které nepříjemně zašimralo v uších a vzápětí se ztratilo v hlubinách lidské samolibosti. To prý je Jedovníčkovo poselství pro ty, kteří nerozumí řeči pohádkových bytostí.