Přípitek na rozloučenou

Když se onoho zamlženého jitra blížila Adamova rodina k západní bráně kamenické, nechal starý klíčník Norbert rozhánění hus, za smečkou hladových psů hodil klackem a smutně se zahleděl na příchozí: šli s bradou na hrudi, obtěžkáni ranci, a Adamova snacha nesla v náručí jednoročního chlapečka. "Sbohem, Norberte," řekl zdušeným hlasem otec Adam a stiskl starci ruku. "Nebe vás ochraňuj, Adame," polkl namáhavě klíčník a ohlédl se přes rameno po strážném: stál opodál, obrácen ke všeum hubenými zády, a dělal, že má napilno. "I ruku podat se bojí..." usmál se Adam. "Toho si nevšímej," zašeptal Norbert, "a neklesej na mysli: všechno pomine, vrátíte se..." "Dej Bůh...," pravil Adam a vyšel za svými z městských bran. A matné letní slunce je provázelo a všichni, s kterými tu od narození žili, šli jim po boku: soukeník Havel i jeho zakřiknutá žena, kostnatý sklář se svými třemi syny, pláteník s plátenicí, už léta nahlodanou suchou nemocí, věčně ustrašený, shrbený písař, který se narovná leda na smrtelné posteli, břichatý krčmář s očkama zalitýma sádlem a bambulovitým nosem prokvetlým modrými žilkami. Se všemi v duchu Adam rozmlouval, i s křivohubou babkou, co od rána do večera postávala na náměstí a jedovatila, i s panem Václavem, který s nimi přijímal pod obojí a teď na všecko zapomněl a neděli co neděli postává u sv. Jakuba pod kruchtou a kroutí zbožně očima jako svíčková bába. Všichni mi odpusťte, jestli jsem vám kdy něčím ublížil, prosil je Adam, kdoví, jestli se s vámi ještě někdy shledám. A před očima mu přecházeli jeden za druhým, nejbližší sousedé, měšťané z náměstí, pyšní a namyšlení, řemeslníčci, zmoření a utrmácení neustálým shonem, všichni mu táhli hlavou, i stařičkého písmáka Vojtěcha viděl, skloněného nad tlustou kronikou města, odevšad na něj zíraly uštvané a zbědované tváře chudých i těch, kteří odešli před ním. Buďte sbohem, loučil se Adam se všemi, kterým nemohl stisknout ruku, se všemi, kteří se báli, aby je někdo neviděl u dveří ancikrista... Jedno sluníčko nad námi svítí, po jedné loďce a do jednoho moře všichni plujeme, a domluvit se nelze, myslel si Adam. Ve jménu jednoho Pána po sobě házíme blátem, sočíme na sebe jako zvěř, žluč plijeme a nenávistí se zalykáme. Proč to, můj Bože, vždyť i ta pravda je jen jedna...

Slunce stálo vysoko, když Adamova rodina, jedna z posledních exulantů českokamenických stanula na výšině mezi Dolní Kamenicí a Jánskou. "Tady si odpočineme..." řekl starý Adam, opřel se o prastarou lípu a zahleděl se do kamenického údolí: tiché a pokojné prostíralo se pod nimi jako sváteční stůl. Nikdo se neubránil dojetí: ženy se hlasitě rozvzlykaly a Adamova snacha přivinula k sobě zoufalé dítě. Adam, přemáhaje slzy, vyňal z uzlu starobylou sklenku, nalil slabého domácího vína, pozvedl ji a chvějícím se hlasem pravil: "Napijme se... na rozloučenou... Jen Bůh ví, jak je mi těžko, a jen on ví, že opouštím domov se srdcem plným úzkosti, neboť ani teď ještě si nejsem jist, jdeme-li správnou cestou... Všichni smočili rty, Adam vzal sklenku a rozbil ji o zbrázděný kmen lípy: "Jestliže jsme se rozhodli nesprávně, kéž dostaneme znamení právě na tomto stromě !" Pak se zvedli, sestoupili s výšiny a brali se dál, do Sas... Desátého dne strhla se nad Českou Kamenicí prudká bouře, přehnala se kamenickým údolím a o půlnoci udeřil do stařičké lípy mezi Dolní Kamenicí a Jánskou blesk a rozpoltil ji. Zpráva, že staletá lípa uschla, se donesla až do Saska. Bez meškání opustil otec Adam, se svou rodinou saský dům, v němž hojnosti bylo dost, ale klidu a spokojenosti málo, a vrátil se i se všemi domů. Když pak se nachýlil čas, který mu byl vyměřen, dal se vetchý a bělovlasý Adam naposledy vyvést na výšinu, kde kdysi kvetla krásná lípa. "Tak je to dobře," usmíval se a slábnoucím zrakem přehlížel požehnaný kraj. "Domov má člověk jen jeden... A kdo jej opustí, bude opuštěn..."