Ukryté poklady

Osada stávající při Zeleném Kostelci zažila podle pověsti prudký rozkvět. Záhy tu vzniklo veliké město s přebohatým klášterem. Jeho mniši nashromáždili tolik pokladů, že je v areálu kláštera už neměli kam uložit. Proto se rozhodli, že další poklady zakopají v jeho blízkém okolí. A tak také učinili. Jedním z míst, které pro tento účel vybrali, byl i nedaleký Bukovec. Zde mniši vykopali velkou jámu a pak najali vozku, který do ní navozil mnoho zlata a stříbra. Když byl s prací hotov, mniši ho z obavy, aby nevyzradil místo, kde je poklad uložen, oslepili, převezli do jednoho pražského kláštera a v něm ho stežili až do konce jeho dnů. O pokladech ukrytých na Kostelci se po staletí mezi lidmi vyprávěly úplné legendy. Podle jedné tu jsou zakopány sochy andělů a světců, ulité v životní velikosti ze zlata a stříbra.

Tato pověst dolétla k uším knížete Lobkovice, který hned dal pokyn svým lidem, aby po tak bájném pokladu neprodleně pátrali. Hledači dělali co mohli, ale výsledek jejich snažení byl stále žalostný. Už se chtli smířit s nezdarem a tím i hněvem urozeného pána, když pojednou objevili místo, které naznačovalo, že by je mohlo dovést ke kýžené skrýši. Začali intenzivně kopat a po delší námaze narazili na velkou mramorovou desku, zakrývající zřejmě vchod do podzemního prostoru. Když se pak snažili desku nadzvednout, všimli si, že je na ní cosi napsáno.

Rychle odstranili zbytky hlíny a s úžasem četli: Kletba stihne každého, kdo se dopustí svatokrádeže! Hledači se zalekli a obrátili se na knížete s žádostí o radu. Ten se na desku přijel podívat, a když se přesvědčil, že jeho lidé nelžou, přikázal zastavit veškeré práce, otvor zasypat a navalit na něj veliký balvan. Mnohem později tu prý hrobník při kopání nového hrobu narazil na nějaký kovový předmět.

Když ono místo očistil, před jeho zraky se objevily bytelné železné dveře. Nešly ale otevřít. Hrobník už chtěl dojít pro sousedy, aby mu pomohli, když si všiml, že je na nich nějaký nápis. A skutečně byl!

„Prachzatracené duše! Kdo sem nic nedal, a odtud ničeho nebere!“ Hrobník se zalekl a dveře s těžkým srdcem opět zasypal. Teprve na smrtelném loži se rodin vyznal, co kdysi zažil. Věc se neututlala a tak se donesla až k vrchnosti. Ta přikázala dveře znovu vykopat a zjistit, co je za nimi. Lidé ale kopali marně - dveře už nikdy nenašli.