O Borkovi

Borek – duch Roverských hor V dávných dobách, kdy Keltové opouštěli českou kotlinu, se jeden z jejich duchů stěhování vzepřel a rozhodl se, že zůstane v milované krajině plné rozehřátých pískovcových skal a hlubokých chladných údolí. Do země nepřetržitě proudili noví a noví přistěhovalci z východu a ti postupem času osídlili i ta nejodlehlejší území. Když už se i z nejnepřístupnějších skalních plošin a z nejzapadlejších roklí ozýval křik nových osadníků, keltský duch se zamračil. Slovanské hatmatilce ne a ne přijít na chuť. A dumal, jak alespoň malý kousek klidného a tichého místa zachovat pro sebe. Na samém konci skalnatého kraje zastavil se duch na hoře odpradávna nazývané Vlhošť, přehlédl obzor k západu i daleko k jihu a shledal, že dál už ustupovat nelze. I začal provádět kouzlo. Slunce zastínil obrovitý mrak a na krajinu padla černočerná tma. Potom vyřkl trojici magických slov, které hučely nad korunami stromů jako nejsilnější vichřice. Každé slovo doprovodil ránou sukovicí o skálu, která zažehla blesk tak silný, že bylo na chvíli světlo jako ve dne a hromy burácely, že se zem v širokém okolí otřásala. A když kouzlo pominulo, slunce opět ozářilo krajinu hlubokých lesů a plnou rozervaných skal. Jenom prameny studánek rychle slábly, a údolí dříve plná svěžích potůčků vyschly. Od té doby zůstal tento kout bezvodých kaňonů a hřbetů neosídlen. Vyprahlé skály porostlé borovicí, která jediná snáší ten suchopár, byly domovem samotářského ducha po celá dlouhá staletí a lidé ho podle těch stromů počali nazývat Borkem. Pak nastal čas příchodu lidí trampské kultury a Borkovo útočiště dostalo jméno Roverské hory. Když Borek seznal, že trampové jsou lidé veskrze dobří a mají rádi tenhle kout stejně jako on a nehodlají se zde usídlit natrvalo, přijal je do svých hor. A vzal je spolu s ostatními poutníky, kteří se toulají touto krajinou, pod svoji ochranu. A tím znovu získal svůj ztracený lid. Borek dál spravuje své království z vrcholu Vlhoště, a nezasahuje příliš do lidských osudů. Ale nedobré lidi, lidi zlé, sobecké, nepřející a hamižné dokáže tvrdě ztrestat. A říká se, že někdy na sebe bere podobu pomenšího vandráka s mohutným knírem a občas sedává v koutě hospůdky u půllitru zlatavého moku. Nemluví, jenom tak naslouchá písním a řečem a spokojeně se usmívá. A občas, když má náladu, vyrazí do lesa a dělá legraci. Legraci takovou zemitou, snad Keltskou, ale vlastně i trampskou. To aby všichni věděli, že je tu stále s námi.