Poklad na Tolštejně

Severními Čechami putovali kdysi často různí cizinci, hlavně Vlachové, kteří zde hledali české polodrahokamy. Bývali to lidé světem zběhlí, zkušení, někdy i vychytralí a protřelí. Nouze je vyhnala z jejich domova a v cizině klopotně sháněli obživu. Někteří dosáhli u nás i zámožnosti a pak se spokojeně vraceli zpět do své vlasti.

Jednou k večeru zastavili před krčmou nedaleko Jiřetína tři unavení jezdci. Bylo na nich vidět, že toho dne vykonali už dalekou cestu. Celí pokrytí prachem až po špičaté klobouky s pérem, zůstali nerozhodně sedět na zpocených koních, kteří se svěšenými hlavami uškubávali řídkou trávu podél plotu. Před jejich zraky se rýsovala lesnatá, zvlněná krajina korunovaná temnou hradní zříceninou, ostře se odrážející od pozadí modrého nebe.

Na cizincích bylo vidět, že se rozhodují, zda tady mají strávit noc. Tiše mezi sebou rozmlouvali, jen sem tam padlo hlasitější italské slovo. Občas některý z jezdců ukázal rukou k nedaleké zřícenině a pak se zas jejich zraky stočily ke krčmě. Konečně jeden z nich vyňal z vaku jakousi knížku, cosi z ní přečetl a druzí ho napjatě poslouchali. Krčmář, dychtivý výdělku, oknem pocestné pozoroval a když se mu zdálo, že nastala příhodná chvíle, vykolébal svou kulatou vypasenou postavu přes práh domovních dveří. Posunul si bílou čepičku s dlouhým střapcem do týla, mile se zatvářil a zval jezdce, aby sesedli s koní, že dobře obslouží je i zvířata.

Jeden z hostů, který prve z knížky četl, se hostinského lámaně zeptal, ukazuje rukou na nedalekou zříceninu, zdali je to Tolštejn. Když hostinský přisvědčil, pokývl na své druhy a všichni sesedli s koní. Nechali je v opatrování krčmáři a sami vešli dovnitř. Když se oprášili a umyli, bylo vidět, že jejich šat je bohatě zdobený a z drahé látky. U pasu se jim houpaly nadité váčky. Hostinský byl samá zdvořilost, úslužně mnul buclatýma rukama a horlivě nabízel ze své zásoby jídla a pití. Víno vychvaloval, tvrdě, že je to nejlepší české víno z Podskalí u Ústí.

Cizinci však jen skromně pojedli, každý vypil sklenku vína, které spokojeným úsměvem pochválili a hned se jejich mluvčí, statný, černovlasý muž jiskrných očí, krčmáře dotazoval, co ví o zřícenině hradu. Další dva mlčeli, snad znali jen svou rodnou řeč, neboť tlumočník, který byl podle vystupování i jejich vůdcem, často se k nim obracel a rychlou cizí řečí jim cosi vykládal. Zdálo se, že opakuje slova hostinského.

Krčmář, který toho večera neměl jiných hostů, byl rád, že mu pocestní pozorně naslouchají a vyprávěl ochotně vše, na co se ho tázali. Podle jeho slov býval Tolštejn přepevný hrad, obávaný široko daleko. Během doby se na něm vystřídali páni dobří i špatní, nejhorší byl ale jakýsi holohlavý lakomec, který v ničem zalíbení nenacházel, pouze u svého mamonu v tajném sklepení vysedával.

Řeč hostinského byla zurčivá, uspávající a cizinci z krčmáře oči nespouštěli a k další řeči ho pobízeli. I pokračoval vypravěč, jak lakomec i vlastní ženu utrápil, ale potom prý si ho vzal čert a jeho poklady od té doby hlídá ohnivý pes.

Krčmář se pokřižoval a pohlédnuv bázlivě do temné noci, která se mezitím na kraj snesla, šeptem dodával: Ta utrápená žena nyní obchází po hradbách Tolštejna jako bílá paní. Kdo ji ale vysvobodí, tomu za odměnu ukáže tajné sklepení a ani ohnivý pes mu už neublíží. Vždy o půlnoci lze ji spatřit na místě, kde jsou peníze zakopány. "Kdo je může vysvobodit?" bez dechu ptal se cizinec. "Ani nevím," odpověděl hostinský. "Musí však to být člověk spravedlivý, který nikomu neublížil a hlavně musí přát druhým více než sobě. Kdo by však při hledání pokladu o vlastní prospěch usiloval, zle by se mu vedlo. A tak nikdo si netroufá. Kde by se také takový člověk našel?" a v zamyšlení hladil si vypasené břicho.

Cizinec se už na nic neptal. Obrátiv se ke svým druhům, rozložil známou knížku, všichni do ní nahlíželi, vášnivě se přeli a občas na klimbajícího šenkýře ukázali, jakoby srovnávali, zda souhlasí s knihou to, co jim říkal. Před spaním pak oznámili, že se v krčmě zdrží několik dní.Hned druhý den ráno bylo vidět tři Vlachy, jak kráčejí směrem ke hradu a až do večera se v hostinci neukázali. Prohlíželi hradní zdi, cosi vyměřovali, do knížky nahlíželi, ale nezdálo se, že by byli spokojeni. Tak to trvalo asi týden.

Jednoho večera zamířili k hradní zřícenině. Byla už pozdní noc, když dorazili na Tolštejn. Sotva se trochu v ponurých zdech porozhlédli, uslyšeli z dálky zvon oznamující půlnoc. Sotva poslední úder dozněl, objevila se na hradbách bílá ženská postava. S lehkým mrazením a dychtivostí zírali na ni naši cizinci. Postava se jako obláček vznášela nad cimbuřím, až zůstala nehybně stát nedaleko hradního paláce na zbytcích jakéhosi klenutí. Vlachové ji pozorovali ani nedýchajíc. Bílá paní se už nepohybovala, ale stávala se stále světlejší a průhlednější, až docela zmizela. "Zde je zakopaný poklad," zajásali všichni tři a vrhli se k místu, kde ještě před chvílí bylo vidět něžný zjev. "Pojďme nyní zpět," poručil vůdce. "Místo si označíme a zítra se sem dobře připraveni vydáme. Půjdeme v noci, aby nikdo nespatřil, jak odnášíme poklad. Pamatujte však, že jej může vyzvednout jen člověk spravedlivý, který nemyslí jen na sebe." Vyměnili mezi sebou několik slov a volně kráčeli zpět ke krčmě.

Druhý den neměli nikde stání. Ani krčmář je nepoznával. Dříve uzavření a nemluvní, dnes byli neobyčejně hovorní a přívětiví.

V pozdním odpoledni se všichni odebrali na lože, aby si před namáhavou noční prací odpočinuli. Když se probudili, vůdce v komoře nebyl. Čekali na něj chvíli, pak ho hledali v krčmě i okolí, ale po něm jako by se země slehla. Konečně objevili, že chybí i jeho kůň. Jati podezřením, pospíchali na hrad. Byla temná noc a těžko se jim stoupalo po srázné stezce. Když se konečně dobrali až na místo, kde minulé noci bílá paní stála, spatřili v bledém svitu hvězd u vykopané jámy nehybnou lidskou postavu.

Když ji obrátili na záda, spatřili mrtvou bílou tvář svého zrádného kamaráda a jeho šíleně vytřeštěné oči. Na hlavě, tváři ani na těle nebylo jediného poranění. Vedle jámy ležel pohozený krumpáč. Rázem jim bylo vše jasné. V touze zmocnit se sám pokladu je opustil a zde zahynul. Chtivost peněz je při pohledu na mrtvého kamaráda rázem opustila. Zvedli nehybné tělo a brali se zpět ke krčmě.

Druhý den nalezli lidé koně uvázaného u stromu přímo pod hradem.

Zbylí cizinci pohřbili mrtvého, vyrovnali účet a jeli zvolna po cestě mezi lesy k jihu. Často se ohlíželi na pochmurné zbytky hradu, dokud jim nezmizely z očí. Podél nich klusal třetí kůň s prázdným sedlem. Tak bez bohatství i kamaráda brali se domů, do Itálie.