O lupu v márnici

Jednou, dávno tomu, vyloupili zloději obec Albrechtice a kořist nahonem ukryli v márnici na hřbitově. Domlouvali se, že příští noc si tam ty kradené věci vyzvednou a odnesou si je do svých tajných skrýší. Jejich domluvu vyslechl nechtě jeden srdnatý pacholek, a že si uměl se vším poradit, svěřil se svému dobrému, stejně smělému kamarádovi. Umluvili se, jak na ty zloděje vyzrají. Příští den, pozdě odpoledne se pacholci schovali na hřbitově. Když zpozorovali, že tam zloději ještě nejsou, ukryli se v márnici. O stěnu tam stály opřeny dvě nové prázdné rakve, mládenci toho využili. Vlezli si do rakví, přikryli se víky a trpělivě čekali na příchod zlodějů. Ti se dostavili těsně před půlnocí, sedli si na zem a dělili lup, který před tím vytáhli z tmavého kouta. Když ponocný troubil půlnoc, ozvaly se v truhlách duté rány, potom se víka rakví zvedla do výše a ozval se strašný hlas “ Vstávejte mrtví, je náš čas – pochutnáme si na živých zas“. Zloději se strašně vylekali a jakoby do nich střelil, rozutekli se. Ve vteřince byla márnice prázdná.. Zloději nechali kořist být a utíkali z Albrechtic, až se za nimi prášilo. Pacholci se šli domů vyspat a smáli se, jak se jim to povedlo, že ty zloděje pořádně vystrašili. Ráno řekli ponocnému, aby vybubnoval na návsi, že všechny kradené věci jsou v márnici na hřbitově.