Pověsti z Kájova

Mnicha, který věřil, že jedině svatá Panna Maria Kájovská mu může vyprosit odpuštění a prominutí, na jeho pouti přepadli lupiči a usekli mu hlavu. Mnichova hlava se kutálela dál, vzdychala a volala, že chce kněze, že se chce vyzpovídat. Teprve až ubohá hlava, pokrytá krví a blátem, dorazila se svou prosbou do kájovského poutního kostela a farář z krvavých úst vyslechl zpověď a udělil rozhřešení, volající ústa umlkla a oči se zavřely. Mnichova hlava i tělo, které donesli poutníci, spočívají v hrobě na kájovském hřbitově.

V odlehlé usedlosti nedaleko Kájova umíral hamižný sedlák a jeho dědicové slíbili, že mu v rakvi podloží hlavu podhlavníkem, na kterém umíral. Když pak začali shánět dědictví a nemohli se dopočítat, napadlo je, že si nebožtík vzal své peníze do hrobu. Rakev vykopali a otevřeli; nebožtík v ní ležel na břiše a ztuhlýma rukama objímal polštář s penězi tak pevně, že příbuzným nezbylo než rakev zatlouci a pohřbít skrblíka znovu i s jeho pokladem.

U zříceniny hradu u Kájova býval vidět za nocí kočár tažený koňmi frkajícími oheň a v kočáře sedící paní v černém šatě se zlatým klíčem v ruce. Pod zříceninou se někdy otevírá vinný sklep plný sudů, ovšem vchod střeží obrovský vzteklý černý pes. Jednou v těch místech si chudá žena radostně nabrala plnou zástěru dukátů, ale všimla si šedivého mužíčka, který za ní křičel, že nese kuřince. Opravdu, v zástěře nic jiného nebylo. Vztekle ji vysypala, ale doma našla jeden zlatý dukát zapadlý za pentli. Jindy zase malý chlapec přinesl zpod zříceniny hradu čtyři žlutá kolečka, a když je ukázal doma, byly to dukáty. Nepříjemná věc se stala čeledínovi, který na tom místě večer prozpěvoval - neviditelná ruka mu dala pořádnou facku a tak tak utekl psovi s planoucíma očima.

Při požáru kájovské fary a školní budovy byl značně poškozen i kostel. Začal se stavět nový kostel, a to v místech, kde dodnes stojí kaple Božího těla. Práce rychle postupovala, ale v noci se ozval podivný rachot a ráno našli staveniště pobořené. Kamení bylo přeneseno a srovnáno na jiném místě. To se opakovalo po tři noci, takže posléze bylo rozhodnuto postavit kostel tam, kde každé ráno lidé našli podivuhodně připravené stavební kameny. Také se vypráví o pokrývači, který se při dokončování posledních prací na střeše kostela zřítil dolů. Přihlížející strnuli hrůzou, ale řemeslník vstal bez nejmenšího zranění, sebral své nářadí a šel zas po své práci.

Poblíž kostela se nacházela v kamenné kapli studánka se zázračnou vodou, kterou vyhledávalo mnoho nemocných lidí. Jedním z nich byl i rychtář z nedalekého Záhorkova, jenž byl ochrnulý na obě nohy a velmi trpěl neustálým upoutáním na lůžko. Jedné noci měl živý sen, v němž se mu ukázala milostná socha Panny Marie Kájovské, jež k němu promluvila a vyzvala ho, aby se omyl v léčivé vodě z kájovské studánky. Rychtář uposlechl, neboť měl ve velké úctě zázračnou sochu kájovské divotvůrkyně, o níž se vyprávělo, že za nocí září, zalita nebeským jasem, obklopena prozpěvujícími anděly. Rychtář se nechal umýt vodou ze studánky, pro kterou poslal čeledína. Upadl poté do hlubokého spánku, když procitl, zjistil, že je uzdraven a může opět chodit.