O dvou bochnících chleba na Haltravě

Ve vsi Pivoňce u Poběžovic v západních Čechách býval kdysi klášter augustiánský. Ten byl prý vystavěn na místě, kde dřív byla kaple, zbudovaná na památku slavného vítězství Břetislava I. nad německým císařem Jindřichem v bitvě, svedené v srpnu r. 1040. Byla prý, jak kronikář Kosmas píše, ta bitva svedena u Pivoňky; ale známější a pravděpodobnější je tvrzení, že bojiště to bylo u vsi Brůdku v průsmyku všerubském, kudy německým vojskům příhodná byla cesta do Čech.

Pivoňský klášter, zrušený r. 1787, býval bohatý, a jeho mniši přáli také lidu. To se ukazovalo hlavně ve zlých časech, kdy byla neúroda a hlad nastal. Tak také jednou uhodilo suché léto. V čase, kdy mělo obilí do klasů hnát, do zrna, stále pěkná pohoda byla, na nebi ani mráček se neukázal po celé týdny, a když někdy nad lesy chmuřit se začalo a lidé se těšili, že přijde déšť, zase se ty mraky přehnaly, zase bylo pěkně. A tak do žní bylo, řídké obilíčko a nízké mělo hluché klasy, neúroda byla nevídaná, neslýchaná. Smutné to byly žně. A na zimu smutné vyhlídky. Kdo měl nějaké staré zásoby zrní, ten vydržel, ale bylo dosti takových, kteří na zimu neměli, čím se obživit, a mnozí odcházeli daleko do kraje na žebrotu. Neměli lidé také čím krmit dobytek, zabíjeli jej, masem se živili. Ale také toho byl jednou konec, a když se blížilo jaro, byl tu hlad, zlý host. Někde ani na setí zrní neměli, všecko se v zimě na mouku semlelo. Zle bylo všudy. Tou dobou převor pivoňského kláštera, byl to dobrý člověk, srdce měl na pravém místě, svolal mnichy a povídá jim:

„Těžko se dívat na tu bídu, která tady v kraji po chalupách chodí. Hlad už je tu, a víte, co za hladem přichází. Mor je to, a ukáže se jistě, potrváli hlad déle. Máme na sýpkách zásoby obilí, pomůžeme z nich lidem. Poručím šafáři, ať dá do mlýna zrní vozit, z mouky tu sami budeme péci chléb, potřebným rozdávat.“

Mniši pochválili převorovi jeho úmysl. Hned také pivoňský mlynář semílal klášterské zrní, a v klášteře pomáhal kdekdo na chleba zadělávat, bochníčky válet, do pece sázet. Převor dal rozhlásit, že budou potřebným chléb rozdávat, a tu se začalo do kláštera lidí hrnout, že se po celé dny cesta netrhla. Klášter voněl čerstvým chlebem, převor sám s několika mnichy rozdával bochníčky, lidé děkovali a pospíchali domů s radostí, že zas jednou dobrým chlebem se nasytí. Chodili tam do pivoňského kláštera pro chléb z celého okolí, z českých i německých vesnic. Každý, kdo přišel, dostal po bochníčku. Víc nikomu nedávali, až zas, když přišel jindy.

Byl tam také chalupník z německé vsi, tomu bylo jednoho bochníčka málo. A tak ho napadlo, jak by mohl dva dostat. Když mu v klášteře bochníček dali, poděkoval a dal se s ním na cestu k domovu, která vedla lesem přes Haltravu. Když přišel do lesa a viděl, že je na pěšině sám, zašel pár kroků do smrčí a tam položil bochníček pod mladý stromek, který měl větve až u země. Také kabát svlékl a přikryl jím chléb. Zase vysokou trávu sešlápnutou načechral a vystoupil na pěšinu. Z té nebylo vidět na schovaný kabát. Potom se Němec sebral a jen tak ve vestě vracel se k Pivoňce. Měl za jisté, že ho bez kabátu nikdo nepozná, když přijde do kláštera pro bochníček ještě jednou.

A nepoznali Němce. Dostal nový bochníček a pln radosti, že se mu tak povedlo, pospíchal s ním k lesu. Tam dával pozor na cestičce, a když přišel k tomu místu, kde měl kabát i chléb schovaný, ohlédl se nejdřív na obě strany, nejdeli někdo, a potom honem pod smrček. Sáhl pro kabát; byl tam, a pod ním ležel chléb. Němec položí druhý bochníček na první a chutě obleče kabát. Potom vytáhne z kapsy veliký šátek, rozprostře jej na zem, aby do něj zavázal oba bochníčky. Sáhne po chlebech, ale co to? Nemůže je zvednout. Diví se tomu, znova zvedá, ale marně. Tu teprve s hrůzou vidí, že jsou oba bochníky zkamenělé a jako přirostlé k zemi. Ulekl se a stá] tam chvíli s otevřenými ústy, jako by byl také zkameněl.

Ale potom najednou strach jím zatřásl a milý Němec upaloval z Haltravy, jako by mu hlava hořela. Teprve doma si oddychl.

Víckrát už ten Němec do pivoňského kláštera pro chlebíček nešel; bál se, že by mu snad v ruce zkameněl. — V haltravském lese viděti je dodnes kameny jako dva slepené chleby. Také tam říkají „U dvou bochníků.“