O vodníkovi

Tak jako v jiných labských tůních i v Pňově měli svého vodníka. Prý to bývalo velké dobračisko a nikdo nepamatoval, že by někomu ublížil. Byl prý již starý několik stovek roků, a tak měl rád teplo. V létě, když svítilo sluníčko, vyhříval si své staré kosti na říčních písčinách nebo v měkké trávě na labských březích. Lidé ho měli rádi, a tak mu v zimě dovolovali, aby se u nich v chalupách hřál na peci nebo u kamen pod kamnovcem. Tak jako každému vodníkovi, tak i tomu pňovskému kapala ze šůsku jeho zeleného kabátku voda. Jeden nový čeledín neznaje ještě zdejšího hastrmana, začal se mu pro jeho kapající šos posmívat. V létě se omladina ráda koupávala v chladivých vodách řeky Labe. Byl mezi nimi i onen čeledín – posměváček. Najednou se mládenec ponořil pod hladinu a již ho od té chvíle nikdo nikdy nespatřil. Lidé si vypravovali, že to byla prý pomsta starého hastrmana. Od těch dob prý žádný z vesničanů zdejšího vodníka nespatřil.