Kaplanka

V 16. století se Český Krumlov rozrůstal, obyvatelů přibývalo a bylo potřeba se postarat o jejich duše. Z toho důvodu vrchnost přidělila ke kostelu sv. Víta více kaplanů. Problém ovšem nastal, když jim začínala být fara malá. Protože domy přece jen nejsou nafukovací, kaplani si brzy pomalu začali šlapat po hlavách. Na tento neutěšený stav si jednoho dne stěžoval pan farář svému příteli, panu Václavu z Rovného. Ten slíbil, že zkusí najít řešení, a jedno ho napadlo skoro hned, jakmile z fary odcházel. Uviděl totiž Anežku, dceru pekaře Matyáše Plankla. Anežka se celý život, stejně jako její otec, dřela v pekárně. Byli to neobyčejně poctiví lidé, kteří své řemeslo vykonávali svědomitě. Pan Václav jim tedy nabídl, že od nich pekárnu odkoupí, zajistí jim nové, lepší ubytování a k tomu i rentu, aby mohli v pohodlí dožít. Pekař s dcerou zprvu dům opustit nechtěli, ale nakonec souhlasili. Do kupní smlouvy si ovšem vymínili zvláštní klauzuli: po jejich smrti musí být v kostele sv. Víta každoročně sloužena zádušní mše za jejich duše. Jak už to tak ale bývá, když se starý strom přesadí, moc dlouho nepřežije. Tak i Anežka s Matyášem si odpočinku příliš neužili a do roka oba zemřeli. Léta plynula a zvláštní podmínka se každoročně pečlivě plnila. Jenže sliby, ač psané, se často plní jen do té doby, dokud žijí pamětníci toho, že byly dány. A tak se po nějakém čase zádušní mše za Anežku a Matyáše prostě sloužit přestala. Jakmile se tak stalo, začaly se v kostele i v kaplance dít hrůzostrašné divy. Lavice samy od sebe vrzaly, jako by do nich někdo usedal nebo z nich vstával. Svíce zhasínaly v průvanu, ačkoliv se vzduch ani nehnul, a varhany samy od sebe hrály – a navíc dost falešně! Klid vždy nastal až tehdy, když si někdo na slib vzpomněl a mše se odsloužila. Jeden z prelátů dokonce nechal náhrobky Anežky a Matyáše přemístit přímo ke vstupu do kaplanky, aby je kaplani měli vždy na očích a na slib nezapomínali. Ale to, co je člověku neustále na očích, se brzy okouká a lidé si toho přestanou všímat. A tak se strašení opakovalo vždy, když se mše neodsloužila, a ustalo teprve poté, co proběhla.