Sklinkař a čarodějnice

V Boškově byla sklárna. Dělaly se tam malé i velké sklenice, džbány bílou barvou malované, lahvičky na kořalku a všelijaké zboží. Sklinkaři je roznášeli v nůši na zádech po světě. Takový sklinkař byl vlastně pán. Našlapoval pěkně zlehka a nesměl nikde upadnout, nebo měl hned všechno zboží na padrť.

Jednou šel pozdě večer jeden sklinkař ze sklářské hutě s plnou nůší. Měsíc svítil jako rybí oko a bylo vidět jako ve dne. Sotva došel za dědinu, slyšel odněkud vyhrávat muziku.

„Safraporte, to mně ale dnes zní v uších, to mě jistě někdo pomlouvá,“ řekl si sklinkař, narazil čepici na uši a šlapal si to dál.

Vítr zafoukal a přinesl s sebou veselou písničku. Sklinkař ji slyšel i přes tu huňatou čepici a že byl dobrý tanečník, začaly mu nohy samy jako v tanci poskakovat.

„To jsou mi nějaká kouzla. Nic jsem nepil a vyvádím tu jako nějaký chasník. Kdyby mne naše máma viděla, ta by se nasmála.“

Písnička se rozléhala kolem dokola a sklinkaře vábila do lesa. Přestože byl světem protřelý a jen tak se nedal, bez rozmyslu sešel z cesty a vzal to přes louky k lesu. Sel starou vyšlapanou cestou, až přišel na paseku, kde byla muzika.

„To jsem blázen! O půlnoci v lese mohou tancovat jenom čarodějnice.“ A měl pravdu. Než se kolem sebe pořádně podíval, sesypaly se na něho mladé i staré čarodějnice. Všechny chtěly se sklinkařem tancovat. Na pasece byla tráva udupána jako na mlatě. Na stromech kolem sedělo hejno vran a krákaly. Sklinkař otvíral na tu muziku oči. Ještě nikdy takovou neviděl a ještě nikdy neslyšel, že by vrány tak pěkně zpívaly. „Tak s kterou půjdeš, sklinkaři, dokola?“ volaly na něho čarodějnice.

„Dejte mi pokoj, vy báby jedny! Budete si ze mne dělat špásy. Najděte si mladšího tanečníka, než jsem já.“ „Jen se nevymlouvej, sklinkaři! Nám neutečeš. Jednu po druhé musíš vytancovat, jinak tě domů nepustíme.“

Sklinkař se vymlouval, ale nic mu to nebylo platné. Nůši mu sundaly a už ho ty čarodějnice vlekly do kola. A začal pekelný tanec. Sklinkař, chtě nechtě, musel s nimi tancovat. Muzika to byla náramná a jeden tanec za druhým čarodějnice tančily bez oddechu. Když už sklinkař sotva dechu popadal, daly mu napít vína z velikého džbánu a zase musel do kola. Najednou se mu ta muzika samému začala líbit a vybíral si jen ty nejhezčí ženské. Staré báby nechal točit v kole samotné.

Muzika hrála do samého rána. Sklinkař sotva pletl nohama a čarodějnice se div k vůli němu nepopraly. Když už opravdu nemohl, prosil je: „Dělejte se mnou, co chcete, už tancovat nebudu! A jestli mne máte trochu rády, ženské, tak mi někde ustelte! S takovou se domů už dnes nedostanu.“

„Jen se neboj, sklinkaři, u nás se vyspíš jako na zámku!‘’A odkudsi čarodějnice donesly postel do vysoka nastlanou prachovými peřinami.

Potom svlékly sklinkaře do košile a uložily do postele. Sotva mu z peřin nos koukal. Jedna k němu sedla a do ucha mu zpívala nějakou čarovnou písničku. Sklinkař usnul jako dudek.

K ránu se čarodějnice z paseky vytratily, vrány z lesa odletěly a bylo po muzice. Na pasece zůstal jenom sklinkař. Když se probudil, nevěděl, kde je. Potom si vzpomněl na čarovnou písničku a čarodějnice. Hlava ho bolela a celý byl jako polámaný.

„Zatrápené báby, celého mne utancovaly. Do panské postele uložily, ale na ráno nepamatovaly. Až někde nějakou z nich potkám, pěkně s ní zatočím. Na takový tanec do smrti nezapomene!“

Postel s prachovými peřinami zmizela a sklinkař spal do rána na hromadě kamení. Když se narovnal a protáhl, hledal v trávě kalhoty a kabát. Pak se oblékl, dal nůši na záda a čepici na hlavu a šel k domovu. Celou cestu si nadával, že se dal těmi čarodějnicemi svést.

Když přišel domů, máma ho už čekala. Děti mu pomohly postavit nůší do komory a byly zvědavé, co jim táta přinesl. Ale s ním nebyla žádná řeč.

„Mámo, běž se podívat, jestli jsem to zboží někde nerozbil! Měl jsem špatnou cestu.“

Žena se šla podívat do komory a na obrátku byla zpátky. „Muži, kudy jsi to chodil? Vždyť jsi domů donesl zlato!“

Sklinkař běžel do komory se podívat a měl oči navrch hlavy. V každé sklínce bylo po zlaťáčku. Hned všechno zboží přerovnal a peníze vybral. Byla jich pěkná hromádka. Tak se mu čarodějnice odměnily za to, že je dobře v noci vytancoval.