O Čertově skále pod Týřovem

Poblíž hradu Týřova u levého břehu řeky Berounky stojí Čertova skála, příkrých stěn, jakoby zdivo nějaké obrovité. I v řečišti samém dva balvany viděti, které se pilířům podobají. Jde o té skalní skupině taková pověst:

Nedaleko Čertovy skály proti vodě na pravém břehu je samota, kde říkají „U Rybků“; je tam rybárna a u ní přívoz. Před dávnými časy patřívala ta samota rybáři, veselému člověku, který rád v hospodě s lidmi poseděl; proto jezdíval loďkou do vsi Týrovic, něco přes čtvrthodinku vzdálené. Tam byla hospoda, kde měli dobré pivo; denně se tam společnost scházela, dlouho do noci vysedávali při džbánku a při kartách. Často vracel se rybář pozdě k ránu domů; byloli v létě, už svítalo.

Stalo se jednou, že rybář, vraceje se z Týrovic, přišel ke břehu a loďky nenašel. Snad že si ji někdo vypůjčil k převozu a zůstala na druhém břehu, snad že ji zlý člověk ukradl. Rybář, který v hospodě trochu přebral, proklínal tu nemilou příhodu a rozvažoval, co tu počít. Volal, houkal, na prsty hvízdal, přes vodu k samotě to jistě slyšet bylo, ale tam se nikdo ani neukázal, ani neozval. Bylo to pozdě na podzim, jasná noc, měsíc byl v úplňku, ale chladno bylo u řeky. Rybář na břehu byl už všecek prostydlý. Nazpět do vsi se mu nechtělo, tam už v hospodě jistě všecko spalo; ale jak se dostane domů, nevěděl. Oči se mu zavíraly, nohy pod ním podklesávaly, nejraději by se byl svalil někam pod keř a přespal tam — jen kdyby takového chladna nebylo. Znovu houkal a hvízdal, ale nic naplat: nikdo ho neslyšel. „Už kdyby mi někdo na druhý břeh pomohl,“ hučel si rozmrzelý rybář, „a kdyby to čert byl!“

Jen to dořekl, stojí před ním vyzáblý chlapík, jako by ze země byl vyrostl. V černém plášti zahalen, za kloboukem do čela vtisknutým červené pero, tvář snědou měl jako cikán, černé oči se mu uhrančivě leskly. Rybář se lekl, až zavrávoral, ale že nebyl z bojácných, brzy se vzpamatoval. A když se ho ten neznámý ptal, co chce, pověděl, že by se rád dostal na druhý břeh, domů.

„Já jsem ten, kterého jsi volal,“ povídá černý chlapík, „a pomohu ti. A víc ještě udělám. Vystavím ti hned most přes řeku, aby ses už nikdy nemusel loďkou převážet. Do kuropění musí být hotov. Ale něco za něco —“ „Co chceš za to ode mne?“ ptal se rybář. „Teď nic. Až po tvé smrti přijdu si pro duši,“ povídá čert potichu, aby se rybář tak nelekl. Ale ten, ještě nestřízlivý, nerozvažoval o ničem. Jen ho lákalo, co čert sliboval. A tak slíbil čertu, co ten chtěl. Tu ten černý chlapík odhodil plášť a klobouk a hned se dal do práce. Bylo, jako by mu neviditelné síly pomáhaly.

Balvany skalní samy se valily k řece, čert hračkou jimi postrkoval, jako pilíře mostní do řeky je stavěl. Práce pokračovala rychle. Rybář na břehu hleděl na to jako vyjevený. Teď teprve vstoupilo mu na mysl, čím se to čertu zavázal. Náhle vystřízlivěl docela. S hrůzou pomýšlel, že se sám odsoudil k věčnému zatracení. Strach náramný ho pojal a on chtěl se dáti na útěk. Ale nemohl se s místa hnout, nohy mu sloužit nechtěly. Padl na kolena a začal se vroucně modliti k Bohu o pomoc. Zatím čert měl už dlouhý kámen přichystaný, že jej přes pilíř položí, aby tak most dodělal. Ale tu najednou na druhé straně v rybárně kohout zakokrhal. V tom okamžení čert byl bez moci. Zařičel vzteky, pustil kámen do řeky a zmizel. Zachráněný rybář byl jako na novém světě a děkoval Bohu za zachránění. Dostal se také šťastně domů, když se konečně dovolal svých lidí. Také si umínil, že už do týřovické hospody chodit nebude; s tím černým se už setkat nechtěl. Zbytky pekelného díla dodnes se spatřují u Čertovy skály v řece.