O mnichovi a šlechtici

Jednou provedl velmi vzdělaný mnich hodně špatné rozhodnutí a začalo jej trápit svědomí. I rozhodnul se, že se dá na cestu pokání a bude žít pouze o chlebu a vodě. Druhého dne se vydal na cestu po širém kraji a podle svého slibu, všude konal jen dobro. Chodil tahle celé roky, až jednou došel k velké skále, ve které byla malá jeskyně. Protože měl staré nohy, a nemohl již chodit jako dříve, rozhodnul se, že si bude svůj dobrovolný trest odpykávat právě v této jeskyni. Tak se i stalo. Za nedlouho ji měl vším, pro nuzný život potřebným, vybavenou a den co den si připomínal své provinění. Jednou se u jeskyně objevil zubožený a viditelně nemocný člověk. Mnich se ho okamžitě uzmul, ošetřil jej a staral se o něj tak dlouho, dokud se ten člověk plně neuzdravil a nenabyl své dřívější síly. Při jeho odchodu se chtěl tento zachráněný muž mnichovi nějakým způsobem odvděčit, ale mnich si od něj nic nechtěl vzít a ještě mu dal na cestu své vlastní jídlo co měl. Ten muž byl v normálním životě šlechticem, kterého při lovu zranila banda zlodějů. Těm sice naštěstí utekl, ale málem by podlehl svým zraněním, nebýt hodného a ochotného mnicha, který se o něj v nouzi postaral. Teď se rychle vrátil do domova a ke svému zachránci poslal posly, aby se dostavil na jeho sídlo. Poslové se však vrátili sami, protože se z jeskyně nikdo neozýval, tak usoudili, že mnich tam již není. Vydal se tedy šlechtic osobně se svou družinou k mnichově jeskyni, ale mnich se opravdu nikde neozýval. Vstoupil tedy šlechtic do jeskyně, a na jejím konci viděl klečící postavu. Postoupil k ní a zjistil, že je to mrtvý mnich. Protože mu tento mnich zachránil život, rozhodnul se, že na jeho památku vystaví opodál jeskyně kostel a na vrcholu skály nechal postavit pro sebe hrad. Mnichovu jeskyni uzavřel velkými dubovými dveřmi, které jak praví starší generace, jsou vidět dodnes.