Jak uhlíř o poklad přišel

Na uhlírně mezi Ostrovem a Tisou žila chudá rodina otec, matka, pět dětí a staří rodiče. Vedlo se jim hodně bídně. Jednou, když děti olizovaly prázdnou mísu od kaše z bukvic, se na to už otec nemohl dál dívat a rozhodl se, že půjde raději pytlačit na panské, jen aby dětem přinesl něco k snědku. Tehdy ovšem byly za pytláctví velmi přísné tresty. Mohlo ho to stát i život.

Jak tak jde tmavým lesem, najednou před sebou vidí postavu. Byla to stará žena. Nikdy takovou neviděl. ;Kam jdeš, panáčku ptala se ho. Uhlíř celý zkroušený přiznal, co ho vyhnalo do tmy.

"Že jsi byl upřímný, poradím ti," řekla stařena. A vyprávěla mu, že ve skalách žijí dobří skřítci, kteří hlídají poklad. Pokud nemá strach a dojde za nimi, určitě mu z něj něco dají.

Uhlíř byl tak zoufalý, že se rozhodl jít i do temných pískovců. Tehdy sice vypadaly jinak než dnes, vítr a voda je ještě tolik nerozryly, ale přesto to nebylo v noci příjemné místo. Muž šel, jak mu stařena poradila, i když měl strachem ztuhlá kolena a studený pot na čele.

Najednou se před ním něco hnulo. Takový malý divný mužíček. Křivé nožky, křivý nos. A prý kampak jde. Uhlíř opět upřímně řekl, co ho do těchto míst zavedlo.

"Dobře, pomohu ti," řekl skřet. Zaklepal na pískovcovou stěnu a ta se rozskočila. Před uhlířem byly tři truhly plné zlata. "Vezmi, kolik uneseš, ale pamatuj, že jiného zlata už s sebou vzít nemůžeš," varoval ještě pidimužík a zmizel.

Uhlíř nabral plné kapsy zlaťáků a rozradostněle běžel domů. S takovým bohatstvím bude po bídě. Jak tak běží přes les a zakopává o kořeny stromů, najednou se mu stranou od něho cosi zablesklo za jedním velkým kořenem.

"Že by další poklad," zarazil se. Vypadalo to, jako by tam kdosi ztratil zlaťák. "Určitě mi vypadl z kapsy," přesvědčoval se, i když tak daleko by se žádný z jeho zlaťáků nemohl zatoulat, i kdyby mu skutečně vypadl. Přeskočil kořen a zlaťák zvedl. Otočil se, chtěl jít zpátky na cestu, ale ta zmizela a les byl zcela jiný. Kořen, který přelezl kvůli minci, byl totiž bludný.

Uhlíř se pak do rána prodíral lesem, který byl najednou plný křoví, až měl šaty celé rozedrané. Z roztrhaných kapes mu nejen vypadaly všechny zlaťáky, ale byl rád, že vůbec vyvázl z lesa živ. Ostružiny mu podrápaly tváře, větve stromů nadělaly spoustu šrámů. Cestu domů našel až za bílého dne.

Domů se dopotácel celý vysílený. Dál pak třel s rodinou bídu s nouzí až do své smrti. Své ženě však nikdy nepřiznal, jak blízko byl k bohatství a jak hloupě ho svou chamtivostí propásl.