Smírčí kříž

Za Lasvicemi, asi dvě stě metrů od kraje lesa vlevo u cesty k Velenicím, se krčí k zemi pískovcový kámen nepravidelného křížového tvaru. Není to dílo přírody, ale lidských rukou. Říká se mu smírčí kříž. Není v našem kraji osamocený. Další najdeme na kraji lesa nedaleko Písečné u cesty k Šidlovu, třetí pak za Velenicemi směrem na ves Svitavu, na pravém břehu říčky Svitavy.

Takovéto kříže byly od 15. stol. zřizovány pachatelem zločinu jako součást trestu k usmíření viny. Stávají, jak ukazují i příklady z našeho okolí, při cestách. Takovým smírčím křížům se říká „baby“. Ale dost poučování, vraťme se ke kříži lasvickému, na němž můžeme číst letopočet 1514, a poslechněme, co o něm pověst vypráví.

Bylo to někdy na začátku 16. století v době, kdy zákupské panství přešlo do vlastnictví pánů Berků z Dubé. To ještě stávala vesnice, která pak třicetiletou válkou zcela byla zničena. V době, kdy se naše vyprávění odehrává, ještě ves dýchala klidným životem.

Stejně klidně jako celá vesnice žil i Ignác, syn zdejšího chalupníka. Byl sice jako poddaný nucen robotovat, plnil tak robotní povinnost z jejich chalupy plynoucí za svého už churavého otce, práce na hospodářství také už převážně sám musel zastat, ale nestýskal si. Věděl, že jinak to ve světě nechodí.

Až osud mu uchystal zlou nástrahu. Zamiloval se do hezké dcery rychtářovy. Ten ale této lásce nepřál. Vždyť Ignác patřil mezi chudé obyvatele vsi a rychtář pro svou dceru chystal jiného ženicha. Písař ze zákupského zámku už dávno na ní spočinul chtivým okem a rychtář čekal jen na to, až bude dcera ve věku vhodném na vdavky.

Marně však odháněl Ignáce z blízkosti své dcery, marně mu zakazoval, marně dceru doma zavíral. Oba mladí, do sebe zamilovaní lidé si vždycky našli příležitost, aby se mohli spolu sejít nebo alespoň koutkem oka se zahlédnout. Láska vždy byla - aspoň na čas - silnější, než všechny překážky kladené jí lidmi a nepřízní osudu v cestu.

Rychtář, nevěda jiné rady, si písaři postěžoval, že neodbytného a drzého nápadníka se nemůže zbavit. „Však my už mu hlavu napravíme,“ na to písař. Ale protože věděl, že otevřené bezpráví si dovolit nemůže, rozhodl se k zákeřnosti hodné své ohavné povahy. Zařídil, aby Ignác plnil svou robotní povinnost v lese za vsí. Sám pak vzal pět silných pacholků, kteří se vyzbrojili pořádnými holemi, a když se přesvědčil, že Ignác je při své práci sám, se svými pochopy chtěl mu dát pořádně za vyučenou. Zle se ale přepočítal. Napadený Ignác se útočníků nijak nezalekl. Když viděl tu tlupu se blížit, jen pevněji sevřel v ruce sekeru, s níž se při práci oháněl, a čekal na ty panské služebníky. Ti pak, když viděli jeho odhodlanou tvář, moc se k němu nehrnuli. Písař vzteklý z je-jich pramalé odvahy, je do útoku nutil, až sám vytasil svůj mečík, snad aby své sluhy popíchl k větší chuti pustit se do Ignáce. Ti se konečně proti mládenci rozběhli, aby mu dali co proto. Když ale Ignác se proti nim na obranu párkrát rozmáchl sekerou, rozestoupili se před ním jako obilí pod žencovou kosou a Ignác se ocitl náhle přímo proti rozkacenému písaři. Ten, vzteky už bez sebe, napřáhl proti němu svůj perořízek. Ignác ho lehce sekerou odrazil, strčil do písaře volnou rukou, až ten padl na zem jako kláda. Sám pak utíkal pryč, aby se dál potupnému výprasku nemusel bránit.

Netušil však, že teď mu hrozí jiné nebezpečí a že písař už pacholky za ním nepožene. Ten, co všechno spunktoval, zůstal ležet bez pohnutí na zemi a když k němu pacholci přišli, viděli, jak mu prýští krev z hlavy, která narazila na pískovcový balvan. Písař už nedýchal a Ignác se tak stal nechtě vrahem.

Nešťastník nic netušil, když pro něj do chalupy přišli biřici a odvedli do vězení. Teprve tam se dozvěděl, z čeho je obviněn. Protože však i pacholci poctivě přiznali, že se jen bránil a smrt písařova byla jednak obětí samou vyvolána a jednak byla nešťastnou náhodou, rozsudkem nebyl trest hrdelní. Ignác byl odsouzen, aby z balvanu, o nějž si písař hlavu rozrazil, vytesal smírčí kříž a postavil na místě neštěstí. Pak byl mladík odveden na vojnu a v dalších desetiletích někde ztratil život ve válečném poli.

Možná bylo všechno jinak. Bůhví, jakou historku bychom o kříži u Písečné nebo u Velenic z dávných pověstí ještě vydolovali. Ať už se vše odehrávalo jakkoliv, skutečností zůstává, že smírčí kříže jsou nám varováním před nedobrými činy.