Čarovné jezero pod Třístoličníkem

Za dávných časů sesli prý se jednou na Šumavě tři králové, aby tam ustanovili rozhraní tří zemí: Čech, Bavor a Rakous. S družinami svými vydali se do hor; chtěli tam nějaký čas pobýt, o vladaření se radit, honbou se zabavovat. A na tom vrchu, kde mělo být ono trojmezí označeno, připravili jim ve skále vytesané tři stolce, aby na nich při poradách mohli seděti. Od toho potom hora pojmenování dostala Třístoličník. Jednoho dne lovecká družina těch tří králů dostala se tam k jezeru, v klínu lesa ukrytému. A tu tři muži z té družiny, rybářství znalí, řekli si, že zkusí v jezeře lovit. I síť měli, a tak ji vrhli do jezera. A hned na první zatažení vylovili množství krásných pstruhů velikých, nikdo takových předtím neviděl. Hlavy měli jasně červené a skvrny na těle byly jako žhavé jiskry.

Bylo už k večeru, lovecká družina se rozložila na břehu jezera, že tam zůstane přes noc a ti šťastní rybáři dali ryby kuchařům, aby je k večeři připravili. Bylo klidno u jezera, měsíček vyšel nad stromy a shlížel se v tiché hladině, v lese ani ptáček se nehnul. Ohně vesele plápolaly, na jednom z nich byla postavena pánev s vodou, pstruhy v ní uvařit. Jak začala voda vřít, kuchař tam ryby naházel. Ale ku podivu! ve vařící vodě ti pstruzi najednou oživli, začali sebou vesele mrskat, v pánvi vyskakovat k úžasu všech, kdo stáli kolem. A v tu chvíli náhle vítr ve stromech zahučel a tak mocně začal douti, jako by chtěl les porazit. Rozfoukal také ohně a rozmetal je na všechny strany. I na jezeře zvedly se vlny a ozýval se odtamtud hukot příšerný. Ale jen chvilku to trvalo.

Potom zase všecko rázem utichlo, ani lísteček se nehnul, hladina jezera byla jako zrcadlo; ryby ležely klidně v pánvi. A tu se ozvaly z jezera tajemné hlasy: „Nejsou všichni doma, nejsou doma!“ Toho se všichni hrozně ulekli, kuchaři chytili pánev a hodili ryby do jezera. V tom okamžení hlasy umlkly a nastal klid. Lidem z družiny bylo nevolno, přikrčeni zůstali při vyhaslých ohních seděti do rána; třebaže byli tuze prochladlí, odvahy neměli ani se hnout.

Když nastal den, spěšně sebrali všecko a pospíchali do královského ležení, tam králům svým o tom pověděli. Tu králové kázali stany strhnout, všecko naložit a bez meškání odebrali se pryč z té krajiny, obávali se zlých čárův. Ten les potom na dlouhé, dlouhé časy zůstal pustinou, kam lidská noha nevkročila.