O Černé tůni a hastrmanovi

Na konci Tylova byla kdysi hluboká louže nazývaná místními obyvateli Černá tůň. Ta zdaleka nedosahova­la rozměrů dnešního Černého rybníka, který vznikl podle jedné pověsti nenadálým přívalem vody z hlu­bin země. Všechno měl na svědomí starý hastrman, který žil v tůni od dob, kdy z nebe vyhazovali padlé anděly. A jak je zaznamenáno v bájích, hříšní andělé, kteří namísto do pekla spadli do vody, se proměnili v hastrmany. Tak se stalo i pod hladinou Černé tůně. Tylovského hastrmana se všichni obávali, protože se říkalo, že už stáhl pod vodní hladinu několik lidí, je­jichž duše uvěznil pod pokličkami svých hrníčků. Ni­kdo se ani neodvážil přiblížit k rákosí, u něhož za mě­síčních nocí hastrman sedával. Z jeho vypoulených očí kanuly zelené slzy a ve svraštělém obličeji nebyl ani náznak radosti. Tolik si přál lidem říct, že na těch je­jich povídačkách není ani trochu pravdy, že na dně tůně je jen bláto a kamení, ale nemohl. Pod jeho hustým brčálovým vousem totiž nebyla žádná ústa a tak byl hastrman odsouzen k věčnému mlčení. Noc co noc pře­mýšlel, jak by lidem dokázal, že není zlý a že své ně­kdejší hříchy odpykává v pokoře a tichosti. A jak tak míjely roky, jedné noci i samo nebe uznalo, že vodníkův trest je dovršen a rozhodlo se spustit hvězdný paprsek, po němž by kajícníka vytáhlo zpět. V tu chvíli se rozbouřila hladina tůně, z hlubin se vzed­muly obrovské vlny, voda z Lomnického potoka pro­tékajícího tůní se rozlila po celém okolí, až obyvatelé Tylova museli uprchnout ze svých domovů. Obloha jasně zářila a vyděšení lidé pozorovali, jak stříbrný paprsek se vrací do lůna nejjasnější hvězdy. Po chvíli voda opadla. Druhého dne slunce vysušilo všechny sto­py po této události a jen na místě vodníkovy tůně se objevil rozlehlý rybník, kterému na památku starých temných vod začali lidé říkat Černý. Tráva rostoucí na březích rybníka má dosud zvláštní zelenou barvu. Říká se, že roste z vláhy hastrmanových slz.

Tip: Znáte už naši hru Strašidlov.cz?