O studánce Královce

Na Novostrašecku je vesnička Líský. Za Líským bývala před časy studánka, u ní kaplička. Ale dávno už ta studánka zasypána, kaplička rozbořena. Jen pověst zůstala o studánce, Královka zvané. A pověst ta vyprávěla o české králové.

Eliška Přemyslovna, kterou provdali r. 1310 za čtrnáctiletého Jana z rodu Lucemburků, syna císaře Jindřicha VIL, nebyla šťastna v manželství s králem, jenž, rodem Němec, získal přiženěním českou korunu. Všeho jiného hleděl si Jan Lucemburský spíše než vladaření. Zprvu vládli za něj v Čechách rádcové jeho, cizinci, potom proti vůli českého panstva vládla králová, později odevzdal král moc dvěma českým pánům, Jindřichovi z Lipé nad Čechami, Ješkovi z Vartenberka nad Moravou. Sám král Jan trávil život většinou v cizině. Jezdil se svým průvodem po cizích zemích, rád se tam turnajů rytířských účastnil, i ve válkách cizím panovníkům pomáhal. Královna Eliška velmi trpěla pro tu královu povahu; nic nebyly platny její prosby, aby manžel její doma vlády si hleděl. On stále cizinou se toulal a do Čech zajížděl zpravidla jen tehda, když mu peníze došly, a on chtěl jiných získati.

Když po dvou dcerách narodil se královským manželům synáček, jemuž dáno při křtu jméno Václav, král po čtyřech měsících odňal jej králové a odevzdal na vychování panu Vilému Zajíci z Valdeka. Potom zase cizozemci vládli, a teprve v r. 1317 přešla správa království v ruce králové Elišky.

Byly v Čechách tehda časy neklidné. Pověst o Královce o těch dobách jinak hovoří, než jak známo z dějin. To prý cizozemci sočili na královnu, krále proti ní popouzeli. Král také k jejich radě chtěl Čechy směniti za kraj při řece Rýnu, prý krásnější a úrodnější, vinorodý. O takové směně kronika vskutku povídá, že se o ní tajně jednalo v r. 1318. A tehdy prý žádal král Jan po králové a českých pánech, aby mu vydali sedmero zlatých klíčů od české koruny. Pánové čeští postavili se v tom králi svému na odpor, s královou se smluvili, že ona zatím do Bavor se odebere před hněvem královým, oni pak že zemi chrániti budou proti králově zlovůli. Králová na útěku do Bavor měla s sebou i sedmero zlatých klíčů. Nedojela s průvodem svým daleko od Prahy, když král, zvěděv o útěku, kázal ji stíhati.

Průvod králové minul právě město Slaný, když zpozorovali zadní jezdci, že jsou pronásledováni. Hned to oznámili vůdci a všichni pobídli koně ke chvatu. Ale kůň králové byl zchvácen a poklesával, konečně svalil se na cestě. Králová šťastně se svezla se sedla, koně však už nezvedli. Tu vůdce průvodu poručil od cesty do lesa zajeti, tam s koní sesednouti a se zbraní v ruce vyčkati stihatelů. Královou odvedl opodál do houští, aby se tam skryla. Když králová osaměla, spatřila před sebou pod stromy studánku, z níž vyvěral křišťálový pramének. Žízniva, sklonila se nad studánkou, aby se napila, když tu spatřila před sebou starce bílých vlasů a vousů, velebné tváře, jenž jako zjevení stál mezi stromy. Chtěla vzkřiknouti, ale leknutím oněměla: Stařec, jenž se tu tak najednou objevil u studánky, usmál se vlídně na královou a promluvil: „Neboj se, paní, neublížím ti. Vím, kdo jsi a chci tobě pověděti také, kdo já jsem. Je nás sedmero duchů, strážců české koruny královské od té doby, kdy první král zasedl na trůn český. Já z nich ustanoven jsem, abych na těchto místech prodléval, neboť známo je mezi námi, že jednou králová česká tudy utíkati bude do ciziny se zlatými klíči od koruny. Dnes dočkal jsem se tebe a chci ti pomoci.“ Králová všecka byla užaslá z té řeči starcovy. Ale strážce koruny mluvil dále:

„Do ciziny klíčů od české koruny neodnášej! V zemi mají zůstati, tu jediné jsou bezpečny. Svěř mi je, paní vznešená, a já je opatrovati budu, dokavad by ses nevrátila zase domů.“ „A jak mi je navrátíš?“ ptala se králová. „Až přijdeš zase do Čech, paní vznešená, budou ti klíče vráceny. Tu nedaleko je vesnice Třebíz, za vsí u skály tam starého poustevníka najdeš, ten ti vydá klíče. Nic se ty neboj, budou dobře opatrovány, lépe bude, než kdybys ty je měla u sebe.“

Králová nezdráhala se již, sedmero klíčů vzala, podala starci. V té chvíli ozval se nedaleko v lese pokřik: to stihatelé uzřeli průvod králové. A už řinkot mečů zaslechla králová, to jak její průvodčí napadeni se bránili. Byla přesila stihatelů a lidé králové před nimi ustupovali. „Vydejte nám královou!“ volali pronásledovatelé. Tu vznešená paní nechtíc, aby pro ni krev prolita byla, vystoupila z houštiny, aby se sama vydala v ruce lidí králových. Ale v tom okamžení zjevil se bojujícím po jejím boku stařec od studánky, se zamračenou tváří mávl rukou se zlatými klíči, které zaplály jako blesky, a lidé královi skáceli se omráčeni do mechu.

„A nyní honem na koně a pospěšte odtud!“ velel stařec překvapeným průvodčím králové. Ti z padlého koně sedlo králové rychle na jiného dali, králové do sedla pomohli, vzali ji do svého středu a uháněli s ní lesem dále, aby co nejdříve dostihli hranic zemských. Zatím lidé královi dlouho leželi v lese jako omráčeni, teprve druhého dne k večeru se probudili. Shánějí se po koních, koně pryč. Pátrali po nich a spatřili tam šedého stařečka, shrbeného, který blízko studánky na kameni seděl. Ptali se ho, nevidělli koní nějakých osedlaných tam nablízku. „Viděl, viděl,“ přikyvoval stařeček, „od včerejška od poledne pasou se na palouce tamhle pod lesem.“ Udivili se tomu lidé královi, když poznali, jak dlouho omráčeni leželi. Viděli také, že by bylo marno stíhati průvod králové a mrzuti vraceli se do Prahy, vědouce, že pochváleni nebudou. —

Zatím králová bez překážky dostihla Bavor, došla ochrany u příbuzných a žila tam v městě Koubě půltřetího roku. — Když se česká králová zase do vlasti své vrátila, vzpomínajíc slov stařečka, jemuž svěřila sedmero zlatých klíčů, odbočila na Slánsku s cesty a přes Líský dala se k Třebízi. Tam průvod svůj ve vsi zanechala a sama došla za ves ke skále, kde bytoval poustevník. Stařec, spatřiv vznešenou paní, vítal ji uctivě, řekl, že ji už dlouho čeká. Ukázal jí i studánku čisté vody, pověděl, že tam pramének přitéká od studánky z Líského. Pravil potom: „Tu na dně té studánky našel jsem jednou zrána sedmero klíčů zlatých. Zjevil se mi také stařec velebný, ten mi pověděl, že klíče ze studánky u Líského připluly. Řekl mi, jaké to klíče jsou, jak se do oné studánky dostaly, a že ty, paní vznešená, pro ně si přijdeš. Našel jsem pro ně úkryt bezpečný ve skále a opatruji je na starcovo přikázání od té doby.“ Šel potom poustevník ke skále, klíče vyňal a králové podal. V té chvíli zjevil se tam stařec, jemuž králová u Líského na útěku z Čech klíče svěřila, a řekl královně: „Opatruj dobře klíče ty a jinému jich nedávej, než synu svému Václavovi, kterého otec jeho do Francie poslal ke dvoru královskému. Ale vrátí se syn tvůj zase domů a po otci svém panovati bude Čechům, zemi svou milovati bude nade všecko, bude otcem národu svému. Tvůj manžel však, že po celý život rád v cizině se toulal, ani po smrti nespočine ve své zemi, v cizině bude hrob jeho.“ Jak to dořekl stařec, rozplynul se zjev jeho jako pára. Králová v hlubokém pohnutí stála ještě chvíli u studánky, potom ukryla klíče do kapsáře u pasu svých šatů, rozžehnala se se stařečkem poustevníkem a odcházela do vsi. Tam hned poručila na koně sedat. Ale rozhodla také, že nepojedou do Prahy, nýbrž na Mělník, kteréžto město patřívalo českým královnám; balať se, aby o zlaté klíče nepřišla.

Studánku u Líského dala králová na památku shledání se zlatými klíči vyzdíti, u ní pak postaviti kapličku. — Nebylo však souzeno, aby se králová Eliška shledala ještě se synem svým Václavem, jenž sedmiletý v dubnu r. 1323 z poručení otcova do Paříže byl zavezen ke dvoru strýce svého, krále francouzského. Teprve ke konci října 1333 vrátil se Václav, ve Francii jméno Karel přijavší, do Cech. To už matka jeho odpočívala v hrobce králů českých na Zbraslavi.

Tam ke hrobu matky také vedla Karla první cesta po jeho návratu, ještě před vjezdem do Prahy. — O dalším osudu zlatých klíčů pověst nevypráví.