Děkan Huber

Před dávnými lety žil v České Kamenici děkan Huber. Byl to kněz, který více než kostelní služby miloval chutné jídlo, dobrý doušek starého vína a veselou společnost. Protože u bohatě prostřeného stolu nikoho nezarmoutil, býval často zván na různé slavnosti, na svatby a na posvícení v širém okolí. Když se dlouho žádná hostina nenaskytla, vyjížděl s kočím v malém kočárku a vysedával ve stinných hospůdkách, kde se často zdržel až do pozdních nočních hodin.

Jednou se zase vraceli z bujné oslavy, kde je mimo korbílku zdržela i silná bouře s prudkým deštěm. Podnapilý kočí se choulil na kozlíku před hustými krůpějemi, jež vítr hojně střásal se stromů podél cesty. Mezi roztrhanými mraky blikaly hvězdy a v dáli mezi vrchy doznívalo dunění bouře. V něm zaniklo i hučení vzduté vody říčky Kamenice, která po prudkém lijáku silně stoupla a jejíž kalné vlny se valily řečištěm. Koně, pohánění touhou po teplé stáji, v prudkém klusu minuli vjezd na most v Dolní Kamenici a vběhli do rozvodněné říčky. Studená koupel přivedla kočího ihned k vědomí. Švihl koně, ti prudkým skokem přímo vylétli na druhý nízký břeh, ale jen s přední častí kočárku. Nárazem se uvolnilo zajištění zadní časti povozu, kterou vlny rozvodněné bystřiny zanesly i s děkanem Huberem až do tůní pod stráněmi u Kamenické Nové Vísky. Teprve za několik dní, když voda opadla, vylovili dřevaři děkanovu mrtvolu i se zbytkem kočárku. Od té doby prý v těchto místech strašilo.

Jednou se vraceli dělníci z práce na vinici už za šera přes Mlýnský kopec podél tůní, kde se děkan utopil. Tu proti nim v podvečerním šeru kráčí středem cesty postava, takže museli ustoupit těsně ke kraji, aby se příchozímu vyhnuli. Už z dálky se jim postava zdála podivná. Teprve když se přiblížila až k nim, ke svému úleku viděli, že je bezhlavá. Hlavu držel děsný chodec v obou dlaních před sebou a byla to hlava děkana Hubera. Také postava byla děkanova i s oděvem, který měl na sobě v den, kdy se utopil. Dělníci, stojící podél cesty, nemohli hrůzou ani promluvit. Strašlivá postava je však minula tak rychle, až to vzduchem skoro zašumělo. Od té doby se lidé báli těmito místy chodit, zvláště navečer, kdy se prý utopenec nejčastěji zjevoval. Také chlapci, kteří se k tůním chodili koupat a kteří měli někdy více odvahy než dospělí, tvrdili, že u vody viděli děkana Hubera. Podle jejich vyprávění zjevoval se však nahý, pouze hlavu měl pokrytu červenou čepičkou. S přibývající vzdělaností ubývalo pověstí o příšerných zjeveních, protože jim už lidé nevěřili. Také koupání v nebezpečných tůních přestalo, protože byla vybudována pohodlná koupaliště a nebylo třeba strašit děti utonulým děkanem Huberem. I řeka sama, kdysi průzračně čistá a plná ryb, byla později tak zanesena odpadem z továren, zvláště z papíren, že na koupání v ní není ani pomyšlení a zdá se, že zápach znečištěné vody byl příliš silný i na ducha nebožtíka děkana, protože už ho nikdo u tůní ani jinde nespatřil.