O povidlácích

V době, kdy lidé rádi hledali ukryté poklady, se tři benešovští sousedé rozhodli vypravit do starých sklepů na Konopišti. Podle pověsti tam měly být ukryty bečky naplněné dukáty. Muži údajně věděli, jak se do sklepení dostat. Na severní straně hradu se nacházela část nezasypaného příkopu a z něho vedla do sklepa zpuchřelá dvířka. Jedné mlhavé zářijové noci, již po hodině duchů, se hledači sešli za městem. Nejstarší z nich, pekař Jíra, přivezl trakař, na němž chtěli nalezené sudy odvézt. Ostatní přinesli krumpáč, motyku, provazy a smolné louče. Došli ke starému hradnímu příkopu a pekař Jíra jediným úderem krumpáče rozrazil dřevěná vrátka. Teprve uvnitř sklepení zapálili louče. Ve sklepích byly popraskané zdi, pavučiny, výklenky, slepé chodby a podivné stíny. Ze stropu kapala voda a ozývaly se neznámé zvuky. Muži se proto brzy více rozhlíželi kolem sebe ze strachu, než aby hledali poklad. Pekař Jíra však v jednom z výklenků objevil nízkou zídku. Za ní stály dvě staré, téměř zčernalé bečky. Muži zídku rozbili, sudy naložili na trakař a vydali se zpět k Benešovu. Pekař je chtěl odvézt až domů, ale jeho druhové požadovali, aby se poklad rozdělil hned a rovným dílem. Zastavili se proto u sochy svatého Jana Nepomuckého před městem. Pomalu svítalo a všichni tři začali bečky otevírat. Uvnitř však nebyly dukáty. Oba sudy byly naplněné povidly. Pekař Jíra prohlásil, že dělit takový poklad na tři díly by bylo obtížné. Každému z obou druhů proto přenechal jednu bečku, svého podílu se vzdal a s prázdným trakařem odjel domů. Zbylí dva muži neměli na kom vybít svůj vztek, a tak pomazali povidly obličej sochy svatého Jana Nepomuckého. Zanesli jí povidly také oči, jako by nechtěli, aby jejich čin viděla. Ještě téhož dne nastalo v Benešově i na Konopišti pozdvižení. Sochu museli očistit a po pachatelích se začalo pátrat. Jednoho z nich odhalila čepice zapomenutá na místě. Není známo, zda byli oba muži potrestáni za krádež povidel a zneuctění sochy. Podle pověsti se však od té doby Benešákům začalo říkat „povidláci“.