O černokněžníkovi

Jednou pozdě večer někdo zaklepal stařečkovi Sadilovi na dvéře chalupy. Když stařeček dvéře otevřel, uviděl na prahu stát nějakého cizího mužského. Byl vysoký a celý v černém., na hlavě černý klobouk, přes ramena tmavý široký plášť s límcem a na nohou měl vysoké černé boty. „Pantáto,“ povídal cizinec, „potřebuju, kdybyste mě doprovodil na jedno místo na Hostýn.“ „Na Hostýn? Co tam budeme dělat?“ divil se stařeček Sadil. „A teď v noci?“ „Nic po vás nechci, jen abyste tam šel se mnou,“ povídal černý muž. „To víte, nebudete toho litovat,“ sliboval mu. Sadil si cizince trochu prohlédl a zrovna ho napadlo, kdo to je. Černo-kněžník! Vykládalo se o nich, že vědí o všech pokladech v podzemí, že dovedou létat v povětří na svém černém plášti a že znají i všelijaká kouzla. Stařeček dostal trochu strach a na Hostýn se mu nechtělo. Všelijak se vymlouval, ale cizinec do něho mluvil a mluvil, až si stařeček natáhl boty, vzal do ruky hůl a hned se dali na cestu. Na Hostýn to bylo kus cesty. Cizí pán celou dobu neřekl ani slovo. Stařeček taky mlčel a jen hosta po straně pozoroval. Když došli na sám kopec, zastavili se u jednoho keře. Černokněžník klekl na zem a keř oběma rukama požehnal. Tu se pod keřem objevila černá díra, za ní se černala nějaká černá chodba a z ní jako by vycházel chlad. Sadil vyvaloval oči! Až ted teprve cizinec promluvil a povídal: „Nic se nebojte a vlezte do té díry.“ Pobízel ho rukou, aby se tam spustil. „A doneste odtud všecko, co tam najdete. Rozdělíme se na polovic.“ Sadil stál na místě jako přibitý, vzdychal a potil se strachy. Černokněžník ho pobízel znovu a ještě jednou a už se zle kabonil. „Co se bojíš?“ dorážel na něho. Vzal stařečka za rameno a strkal ho do díry. „Běž a budeš bohatý.“ Tu se mu Sadil najednou vytrhl, vzal nohy na ramena a běžel zpátky domů. Ale mnohokrát si na tu cestu s černokněžníkem vzpomněl a vrtalo mu v hlavě, co tam asi bylo za bohatství. Škoda že se tenkrát tolik báli Možná si mohl žít až do smrti bez starostí.