Žába v pivu

Seděl za starých časů na Opárně rytíř, který se ani lovu nevěnoval, ani do válek nevyjížděl, ani o své panství moc nedbal a jedinou zálibu nacházel v truňku.

Pil a pil a místo na hradě více se zdržoval ve sklepení, kde měl k soudkům a bečkám nejblíž a kde si mohl i podle chuti vybrat.

Jednou však přece musel rytíř z Opárna vyjet. Snad do Litoměřic nebo do Oustí, zkrátka den byl parný, a než se vrátil, pořádně mu v hrdle vyprahlo.

Čeleď nestačila ještě otevřít bránu, když milý rytíř volal ze sedla: „Ženo, kde jsi? Honem mi přines máz piva, nebo tady leknu žízní!"

Ani z koně nesleze a už se shání po pivu, žumbera jeden, pomyslela si zlostně manželka, ale do sklepa šla, dobře vědouc, že by rytíř pokoj nedal. A jak mu pivo točila, uviděla na zemi velikou ropuchu. Však já tě vytrestám, napadlo ji a šup, už byla žába v pivu!

Potom džbán s úsměvem přinesla svému muži. Rytíř ho popadl, nasadil ke rtům a zase pil a pil, až mu to v hrdle klokotalo, dokud džbán do dna nevyprázdnil. Potom zamlaskal a utřel si spokojeně pěnu z vousů.

„Copak jsi v tom pivu nic nezpozoroval?” nemohla udržet paní svou zvědavost.

Jak by ne," opáčil rytíř pochvalně. „Dnes totiž mělo takový říz, že bych ho mohl pít od rána do večera a od večera do rána!”

Žena se v duchu pokřižovala: „Snad si ten cucavka nemyslí, že mu budu ještě pokaždé shánět do truňku žáby!"