O daru trpaslíků

K zatopenému lomu u Dálova se váže pověst o skřítcích, kteří kdysi dávno ta­to místa obývali a snad tam žijí i dnes. Nechme však vyprávět staré časy.

Právě v těch dávných časech, kdy po vodě široko daleko ne­bylo ani památky, žila poblíž lomu stará žena. Nikdo ani ne­věděl, jak se jmenuje, tak ji usedlíci ze sousedního Dalova na­zývali Dobža. To proto, že když přicházela do vesnice a lidé se jí na cokoliv ptali, odpovídala jen: „Dobže.“ Ve své chaloupce bydlela již mnoho let úplně sama, s nikým se nestýkala a všich­ni mysleli, že je trochu bláznivá, a že snad ani mluvit neumí. Ale ono to bylo všechno jinak. Dobža zanevřela na lidi od těch dob, kdy ještě bydlela v jiném kraji a právě lidé jí moc ublížili tím, že ji nespravedlivě obvinili a vyštvali svou hlou­postí a zlobou ze vsi. To je však ale úplně jiný příběh. Prostě potom se Dobža přestěhovala do opuštěné chaloupky k dalovskému lomu a žila odloučená od lidí, ale vůbec, jak by se mohlo zdát, nebyla sama. Každý večer k ní přicházeli trpaslíci, kteří žili v břidlicové skále. Hráli jí na malé harfičky, zpívali a povídali všelijaké příběhy, a protože neznali smrt a ,život měli věčný, bylo jich nespočítané. Stařenka je za milou společnost hostila koláčky s medem a vínem z bezinek. Také jim spravovala potrhané kamizolky a špidlaté čepičky. Se skřítky se cítila moc dobře, smála se, vyprávěla jim o tom, jak lidé nevěří na skřítky, víly a strašidla a přesto se bojí chodit v noci do lesa, jak se bojí zla, a tak píší pohádky o tom, jak vždy zvítězí dobro, i když v životě to mnohdy bývá právě naopak. Také jim vyprávěla, že to Zlo chodí po světě v brnění a tak je mnohem silnější než Dobro v šatech z hedvábí. Skřítci kroutili hlavou a nechtěli věřit, že lidé mohou být i zlí: „Vždyť nebudou mít ani čas to odčinit, žijí přece tak krát­ce. Nebo snad až někdy příště?“ Tak se ptali a na odpověd nečekali. „To je ale jejich starost, když si na to odpovědí, nebudou už nikdy zlí,“ zazpívali a pokračovali ve svých vyprávěních. Jednoho večera, byl to Štědrý večer, Dobža seděla u pece, ruce v klíně a vzpomínala na své mládí. Dnes však nějak s večeří otálela, jako by tušila, že bude mít návštěvu. A také ano. Pojednou uslyšela před chaloupkou zvonivý smích, dveře se rozlétly a do chaloupky vešli její malí přátelé. „Neseme ti dárek, Dobžo,“ a už se hrnuli ke stolu, na který položili něco zabalené v blankytném šátku. Stařenka váhavě přistoupila k tajemnému balíčku a celá se třásla. Vždyť to byl po mnoha letech první dárek, který dostala. „Copak to asi je? Určitě jste mi přinesli šťávu z jitrocele, abych omládla, nebo smaženou kosmatici, abych nebyla příští rok nemocná, nebo snad květ kapradě, abych našla klíč k pokladům?“ smála se Dobža a skřítkové se také chichotali. Dobža rozbalila šátek a překvapeně spráskla ruce. „Dobrý Bože, takové bohatství, co si s tím počnu? To nemo­hu přijmout, co by tomu řekli lidé, kdybych se ve vsi objevila v nových šatech, kupovala více, než potřebuji a vozila se v kočáře. Vždyť nohy by mi ochrnuly, hlava se pomátla a ra­dost ze života by docela zmizela. Zase bych měla nepřátele, že už z té samoty má nastydlé přemýšlení a nechali ji na po­koji. Až jednou, když se Dobža vracela z nákupů, usedla kou­sek za vesnicí do trávy, aby si odpočinula. Slunce palčivými paprsky ohlašovalo blížící se bouři, dusno bylo k zalknutí. Dobžino čelo se perlilo potem, a tak se rozhodla, alespoň na chvíli, sundat si teplý šátek. Hlava se rozzářila a v tu chvíli šel okolo vandrovní tovaryš. Uviděl tu nádheru a rozhodl se, že stařenku někde omráčí a vlasy, které právě zlatě cinkaly, bu­dou jeho. Tak se i stalo. Celou cestu šel tiše za ní, a když stařenka přicházela k lomu, přiskočil zezadu a uhodil ji sukovicí do hlavy. Odřezal jí vla­sy, a jak potom převracel bezvládné tělo, uklouzl, z ruky mu vypadly zlaté prameny a skutálely se na dno lomu. Vtom se začala ze dna valit voda, tryskala i ze skály a zatopila celou proláklinu. Tovaryš zděšeně vykřikl a utíkal pryč, jak nejrych­leji mohl. Dobža se probrala, ale vůbec netušila, co se s ní stalo, jen hlava, přestože bolela, se zdála lehčí. Sáhla si na vlasy a v prstech zůstal pocit právě takový, jako když si kdysi česala své jemné šedivé vlasy. A bylo tomu tak. Chtěla o tom večer vyprávět skřítkům, ale ti už dávno věděli, že jejich dar přece jenom nepatřil do světa lidí. Od těchto dob se o štědrovečerním čase objevují na hladi­ně jezírka zlaté nitky – odlesky Dobžiných vlasů, které do­dnes leží ukryty v hlubinách jako vzpomínka na všechny, kte­ří pro lakotu cizí hlavy nenechají na pokoji.

Tip: Znáte už naši hru Strašidlov.cz?