Zlato v Matčině hoře

Povídá se, že před dávnými a dávnými lety dolováno bylo na Zbirožsku na zlato. Matčina hora jmenuje se místo, kde byly doly, dávající hojně bohaté zlaté rudy. Tehdy bylo tam živo, výnosná práce vábila v ona místa mnoho lidí. Kvetly zlaté doly až do té doby, kdy počali západní země ohrožovati Turci. Tito nepřátelé křesťanstva dál a dál se odvažovali, strach před nimi se šířil i po našich zemích. A když se rozhlásilo, že i Vídeň, císařské město oblehli, po Cechách šly pověsti, že i k nám vtrhnou. Tu strachovali se majitelé zlatých dolů v Matčině hoře, že se nepříteli donese, jaké bohatství je tam skryto. V ukvapenosti kázali zasypati doly, jen aby se do rukou Turků nedostaly. Ukázalo se později, že to byl čin nepředložený. Turci se k nám nedostali, ale zlaté doly v Matčině hoře nebyly už obnoveny. Horníci zatím se rozešli daleko, jinde si práci našli, páni těch dolů pomřeli, a tak z toho všeho bohatství zbyla jen pověst. Ale ta mluví také o tom, že ty zlaté doly budou zase jednou obnoveny.

Zatím prý v Matčině hoře krásný mládeneček střeží zlaté poklady. Sedí tam u zlatého stolu, zlaté pero ve zlatém kalamáři namáčí a píše. Nikdo neví, co zapisuje. Ale tak dlouho bude tam seděti, až ho někdo vysvobodí. Jdeli kdo podle Matčiny hory v půlnoci toho dne, kdy je měsíc v úplňku, zastavíli se a tiše naslouchá, zazní mu od hory slabý, ale jasný zvuk. To zvoní zlato v dolech zavalených. Kdyby prý už teď se začalo s dolováním v Matčině hoře, zvěděli by o jejím bohatství i cizí národové a zvedli by válku o dobytí tak nesmírných pokladů. A země česká tonula by v strastech a bědách válečných. A tak nezbývá než čekati, až někdo vysvobodí krásného mládenečka; tehdy otevře se hora a vydá své poklady. Jak by se to vysvobození stalo, neví nikdo; pomůže snad k němu náhoda.

Bylo už mnoho lidí žádostivo pokladů Matčiny hory. Tajně tam někteří docházeli, po rudě pátrali, ale marné bylo hledání, marné pokusy. Ani zrnka zlata nedobyli.