O hradě Parkáni na Horkách

Nedaleko Horek na pokraji [Hradešínského] lesa stála chatrč, v níž bydlel uhlíř s pěti dětmi. Jednou šel ten uhlíř brzy ráno do lesa pálit uhlí. Zdáli se ozývalo troubení na lovčí rohy. Uhlíř si toho ale nevšímal a zapálil připravený milíř. Najednou si vzpomněl, že včera cestou domů zahlédl káně, která si usedla na hnízdo, v němž pískala malá káňata. I šel tam, vylezl na borovici a vybral z hnízda pár káňat. Zabalil je do šátku a vrátil se k milíři. Když slunce zapadlo za lesy, vracel se domů. Na lesní pěšině potkal neznámého, bohatě oděného lovce. Lovec požádal uhlíře aby ho vyvedl z lesa, že zabloudil a neví, kudy ven. Uhlíř ochotně slíbil, že ho vyvede. Protože se již stmívalo, požádal ho pán, aby ho nechal u sebe přes noc. Uhlíř s radostí svolil. K večeři připravil lovci pár káňat. Sám s dětmi pojedl chleba se sýrem. Pán nevěděl, že jí káňata a velmi si pochutnával. K snídani dostal od uhlíře hrneček mléka a krajíc černého chleba. Po snídani se vydali na cestu, která vedla do Prahy. Za hovoru s uhlířem se lovec dověděl, že měl k večeři káňata. Na cestě se setkali s loveckou družinou, která přivítala uhlířova nocleháře s velikým jásotem. A tu se teprve uhlíř dověděl, že pod očadlým stropem hostil samotného knížete! Lekl se a myslel, že bude potrestán, když pohostil knížete káňaty! Ale kníže ho propustil milostivě. Později mu daroval pozemky a kázal mu vystavět hrad, který na památku své večeře u uhlíře nazval „Parkáň“ = pár kání.