Poklad na Bukové hoře

Již od pradávna ležel v Bukové hoře obrovský kus zlata. Lidé o něm věděli, ale nebylo člověka, který by se odvážil vniknout do skalních jeskyní. Teprve mladý chamtivý rytíř Michael se rozhodl, že vykope hluboké chodby až do středu hory a získá poklad. Zlato chtěl prodat a za získané peníze na Bukové hoře postavit nádherný hrad. Když rytíř Michal přijel k Bukové hoře, rozezvonil se nad krajem poplašný zvonec. To bdělý strážce pokladu svolával své bratry skalní skřítky, aby se poradili, jak naloží s vetřelcem. Michalovi se mezitím leskly oči touhou po zlatě a neslyšel hlas zvonce a neslyšel ani nesmělé zavolání skřítka, který sem byl poslán, aby rytíře odvrátil od jeho nápadu. Teprve když nad Bukovou horou zapadlo slunce, zbystřil Michael sluch: kdosi ho volá jménem!

„Michaeli! Postůj maličko a poslyš, co ti chci říct!"

Rytíř však neviděl nikoho, jen na stromě u cesty seděl bílý pták a červeným zobáčkem si načechrával peří.

„Michaeli!" ozval se znovu prosebný hlásek, „přestaň toužit po zlatém pokladu! Odejdi z tohoto kraje a vícekrát se nevracej!"

„Jakže?" rozzlobil se rytíř, „kdo se to opovažuje?" „Michaeli! Potlač hněv a poslechni mě, sice tě potká neštěstí!"

„Pryč!" vzkřikl rytíř, vytáhl meč a sekl po bílém ptáku, neboť se mu zdálo, že to mluví on. Ale minul se.

„Sám jsi rozhodl svůj osud, Michaeli!" zaletělo k němu zpovzdálí.

Rytíř se opovržlivě ušklíbl, zasunul meč do pochvy a opatrně sestupoval z Bukové hory. Najednou vyrazilo z trní hejno obrovských bílých ptáků. Kůň se lekl a postavil se na zadní nohy. Rytíř vyletěl ze sedla a s výkřikem spadl ze skály a zabil se.

Vzápětí ožila Buková hora drobnými vousatými postavičkami: beze slova se uchopili skalní skřítkové mrtvého rytíře a vynesli jeho tělo na vrcholek. Tam ho pohřbili a navršili nad ním kamení a nahoru položili luční kvítí. Od těch časů se už nikdo nepokusil uloupit Bukové hoře její poklad.