Stařenčino zjevení

Lesní cestou okolo zříceniny hradu Hasištejna kráčela na Veliký pátek stará žena. Pospíchala do kostela v obci Volyně, aby tam byla dříve, než se začnou čísti pašije, ale cesta ji jaksi neubývala. Ačkoli ji dobře znala, nemohla toho dne dojít na konec lesa a zdálo se jí, že chodí stále dokola. Pojednou vidí, že se ocitla opět pod hradem Hasištejnem. Byla již unavená, a tak vstoupila do zřícenin, posadila se do mechu a odpočívala. Netrvalo dlouho a upadla do tvrdého spánku. Probudila ji ohlušující rána. Z trosek vyvstal nádherný hrad v plné své kráse, jakou měl v dobách své největší slávy. Z komnat na nádvoří vycházely krásné našňořené dámy, panoši na nádvoří nasedali na koně a u brány se řadila honební družina pána hradu. Ve všech koutech vládl čilý ruch a šum. Stařena se rozhlíží a vidí, že sedí na prvním stupni schodů, které vedly do hradního sklepení. Pohlédla dolů a div jí nevypadly oči z důlků. Dveře do sklepa byly otevřeny a stařena vidí hromadu zlata, vedle hromady stříbra a hromady drahého kamení. Chtěla vstát a nabrat si bohatství do zástěry, ale teprve teď si všimla v koutě sedícího šedovlasého starce. Hleděl na ni ledovým zrakem, a i když zval stařenu dále, ta nemohla učinit ani krok. Jako by zkameněla. V tom slyš! Z vesnického kostelíka se ozvaly zvony, neboť najednou už byla Bílá sobota.

Opět se rozlehla rána, jako když pukne skála, a zjevení zmizelo. Stařena náhle seděla v mechu u hradeb zříceniny hradu.

Stěží došla domů, kde upadla v horečnatý spánek, z kterého se již neprobudila. Dle pověsti zaplatila za krásné vidění smrti.