Divoký lovec na Hradišťanském vrchu

Na jihozápad od Milešovky pne se skalní skupina, vystupující nejvýše Hradišťanským vrchem nad vsí Mukovem.

Před dávnými časy, kdy ještě v těch místech hluboké lesy se rozkládaly a na všecky strany daleko se táhly, kdy byla tam také hojnost zvěře, vyšel si jednou v létě mladý myslivec do lesa, obhlédnout hájemství. Psa měl s sebou a rád by byl také něco ulovil, ale celé odpoledne nic mu do rány nepřišlo. Teprve k večeru blízko bahniska vyslídil pes zvěř. Byl to divoký kanec, pořádný chlapík, který tam měkkou půdu rozrýval. Myslivec připravil si honem pušku, namířil a střelil. Rána byla dobrá, zvíře kleslo mrtvo v tom okamžení.

Zatím se valně setmělo. Myslivec viděl, že se octl na opačném kraji lesa, že má daleko domů. Sám zvíře odvléci nemohl, a poslati pro ně bylo by bývalo pozdě. Také nechtěl nechati uloveného kance dravcům na pospas. Hned rozhodnut, rozdělal si oheň pod starým, vysokým dubem, sedl k němu do mechu, zády opřen o kmen, a rozdělil se o nějaké to sousto, které měl v brašně, se svým psem, jenž ulehl k jeho nohám. Byla teplá letní noc, myslivci se dobře sedělo pod dubem. Čas míjel, myslivec hádal podle hvězd, že je k půlnoci, když tu vidí, že se k němu blíží nějaká postava. Byl to vysoký muž v starodávném oděvu loveckém, kuši přes rameno, lovecký roh po boku. Myslivce přešel mráz. Slyšel už mnoho povídati o divokém lovci, který v té krajině honí, ale vždy se tomu smál, nevěřil. A teď ho tu viděl před sebou! Ale to strašidelné zjevení ani se u ohně nezastavilo; dlouhými kroky spěchalo dál. Za lovcem smečka vyžlat, loveckých psíků běžela, ani se neozvala. Myslivcův pes ležel při dohasínajícím ohni zticha, s krkem nataženým, s tlamou do mechu přitisknutou, bál se. Lovec zmizel mezi stromy; za chvíli potom ozvalo se od hory troubení a štěkot vyžlat — divoká honba se počínala. V tu dobu spatřil také myslivec, jak od západu hrozivý mrak přetahuje se přes oblohu. Zablesklo se, po chvilce z dáli zahřmělo. Táhla bouřka. Za chvíli už blýskání neustávalo, hrom rachotil v jednom kuse. Ale ani nekráplo. Po nějaké době nebylo už slyšeli hluku divoké honby; ale v přestávkách ozýval se prudký štěkot vyžlat, zdálo se, že se blíží, ale potom zase ustal. Tu rozsvítilo se nebe dlouhými blesky a myslivec ke své hrůze spatřil nedaleko před sebou na omšeném balvanu seděti divokého lovce. Ten hleděl upřeně na myslivce, tvář měl klidnou, smutnou. Potom najednou pozvedl ruku a zakýval na myslivce, jako by mu znamení dával, aby se přiblížil. S myslivce v tom okamžení spadl strach, on vstal a přeskočil vyhaslý oheň, aby se v záři neustávajícího blýskání přiblížil k lovci. Sotva poodešel od stromu, o nějž se opíral, vtom prásk! blesk sjel do dubu a roztříštil jeho kmen. Myslivec klesl omdlelý k zemi.

Když se vzpamatoval, viděl kolem sebe plno třísek z rozbitého dubu a vzpomněl si, že, nebýt divokého lovce, byl by jej blesk pod stromem zastihl. — Dodnes ještě povídají si v okolí Hradišťanského vrchu o divokém lovci, který tam v lesích honívá. Lidem prý neubližuje, třeba je někdy strašil; spíše je před nebezpečím varuje a od neštěstí chrání.