Zakletý hrad

Za starých časů stával na Kamenském vrchu u Ludvíkovic šerý hrad, ve kterém žil rytíř Hilarius. Byl to člověk temný a nespoutaný, ale jeho žena Ida ho měla ráda i s jeho nedobrou povahou. Jen jedno nemohla vystát: čas od času vytrácel se Hilarius z hradu, prolézal kdejakou krčmu v okolí a bratřil se s pobudy a všelijakou chátrou, která ho nepustila ze spárů, dokud mu nesplaskl měšec. Nejednou se vracel domů zpitý pod obraz a táhl za sebou hordu tuláků, zpustlíků a trhanů, s kterými zalezl do své jizby, zahrnul je nejvybranějším jídlem a pitím a hrál s nimi v kostky. Jednou v noci přivlekl si rytíř Hilarius na hrad potulného rytíře, hrubě vyhlížejícího chlapíka se zrzavou bradkou a do ruda zanícenýma očima. Usadili se k velikému stolu s vyřezávanou trnoží a za nehorázného povykování a křiku, který se rozléhal po celém hradě, dali se do hry. Hilarius byl zvyklý vyhrávat, ale tentokrát se mu lepila smůla na prsty. Do půlnoci ta jakž takž vydržel, zpocený jako myš, ale po půlnoci mu došla trpělivost a nařkl svého druha, že podvádí, a než se hodina s hodinou sešla, rvali se už oba, až od nich jiskry lítaly. Netrvalo dlouho a hradní pán ležel na lopatkách a jen supěl. "Já ti dám osočovat mě, že hraju falešně ! Nemám sice ani vindru, ale zato mám v těle čest, tlučhubo jeden ! Ale abys neřekl: rozdáme si to ještě jednou, naposledy !" Sotva dechu popadaje posadil se tedy rytíř Hilarius ke stolu a sáhl po kostkách. Vtom mu cosi zafunělo do ucha: "Zase prohraješ !" Rytíř zbrunátněl a rozzuřeně zařval: "Nežvaň a hraj, nebo...!" Potulný rytíř dotčeně vzhlédl: "Co na mne, ke všem čertům, hulákáš ? Vždyť mlčím jako ryba !" Rytíř Hilarius znejistěl, rozhlédl se po jizbě, ale nikde nikdo. "Zase prohraješ, ledaže bych ti pomohl... Postačí kývnout !" uslyšel znovu tichý hlas. Bez rozmyšlení rytíř Hilarius přikývl, pustil se do hry a vyhrál. "Měl jsem tedy pravdu: jsi prachsprostý podvodník !" vyletěl a tasil meč se zlatým jílcem, chtěl se na ryšavce vrhnout, ale v tom okamžení se ztemnělou rytířskou jizbou rozlehl řezavý smích, hrad se otřásl v základech, a než se kdo nadál, byli všichni jeho obyvatelé pohřbeni v sutinách. Když nastal bílý den, trčely z Kamenského vrchu jenom trosky hradeb a žalostné zbytky čtverhranné věže. Neuplynuly ani tři dny, když se na Kamenském vrchu zjevila bíle oděná ženská postava, hlavu zavinutou do sněhobílé plachetky: bloudila zříceninami, procházela zdivem, nad každým kamenem se sklonila a tiše naříkala. Plni bázně vzhlíželi lidé ke Kamenskému vrchu a dohadovali se, cože se to tam jenom stalo. Ale jedním si byli jisti: že v tom má prsty sám ďábel a bílá paní že není nikdo jiný než hradní paní Ida.

Když přišly velikonoce, šla ludvíkovickou cestou jedna žena. Spěchala, aby stihla ranní mši. Jak míjela Kamenský vrch, všimla si, že z nízkých, napůl vyvrácených dveří pod věží proudí oslnivá záře. Zvědavost ji postrčila: šla blíž a vidí, že za dveřmi leží kotel plný zlaťáků. Žena nebyla z nuzného pytle a měla nahospodařeno, ale jak viděla zlato, celá se chtivostí rozklepala. Vtom stanula u kotle průsvitná postava a naléhavě jí kynula, aby šla za ní. Žena vyjekla, obrátila se jako na obrtlíku a utíkala pryč. Když doma všecko vyprávěla, dostala řádně vyhubováno: "Huso hloupá ! To byla jistojistě paní Ida ! Proč jsi s ní nešla ? Něco po tobě chtěla !" "Pravdaže chtěla," odsekla žena, "ale vím já co ?" "Panebože, do kohos to duši dal !" vztekal se muž, ale pak mávl rukou a pomyslel si: sám to spravím... A hned druhý den za svítání šel na Kamenský vrch. Ale ať ho prolézal jak prolézal, narážel jenom na holé kameny a pusté, mlčenlivé zdi.

Za mnoho let po tom odhodlali se dva srdnatí muži z Býnovce, že se o Bílé sobotě vydají za pokladem. Radostí zavýskli, když uviděli, že nízké dveře pod čtverhrannou věží jsou otevřeny. Směle vešli a ocitli se v matně osvícené chodbě, náhle zatajili dech: na udusané zemi ležely dvě lidské kostry bez hlavy a vedle nich dlouhý široký meč se zlatým jílcem. Užuž ho chtěli zvednout, když se ozvalo tiché zaúpění a nad kostlivci se objevilo bílé stvoření s uplakanýma očima a vybízelo je k následování. "Hni sebou !" strčil do vyjeveného kamaráda mladší z obou chlapíků. "Utéct můžeme vždycky !" Bílá paní se na ně usmála a vedla je chodbou: zakopávali, hlavu si o kamenný strop div nesrazili, ale konečně se paní zastavila a ukázala na široké prostranství: uprostřed hořel oheň a u ohně stáli dva muži, pláště na nich vlály, jako by pod nimi ani těla neměli, a vzdychali, že by se nad nimi kámen ustrnul. Chlapíci se po sobě zklamaně podívali: co to má znamenat ? Mysleli si, že je bílá paní dovede k pokladu - a zatím ? Obrátili se po tajemné průvodkyni, ale ta už byla pryč. Tu oba černí muži hlasitě zahořekovali a vztáhli k býnovským ruce. "Nic nemáme braši !" vyprskl mladší a dloubl loktem do souseda: "Podívej, vypadají, jako by utekli hrobaři z lopaty ! Pojď radši pod věž, tam snad už budeme mít krapet štěstí !" Ale jen to dořekl, uchopily je neviditelné ruce a zamávaly jimi, až jim kosti zapraštěly. Když se vzpamatovali, stáli na ludvíkovické cestě, celí vyplašení se zadívali na Kamenský vrch. Opíralo se do něho slunce a mezi temnými těly stromů se mihotalo cosi bílého. Večer v Býnovci vyprávěli, co je potkalo. Všichni vrtěli hlavami, jen stařičká výměnkářka, ležící na peci, za chvíli řekla: "No, jen co je pravda: zvrtačili jste, co se dalo ! Kdybyste se těch černých u ohně pěkně zeptali, proč tak lamentují, vysvobodili bystej jejich nebohé dušičky z ohně pekelného a bílá paní by vás za to dovedla k pokladu. Ale takhle jste utřeli nosy - a dobře vám tak, necitové !"