Strachotínka

Když byli povoláni Rastislavem do říše velkomoravské soluňští věrozvěstové Konstantin a Metoděj, čili slovanskými jmény Crha a Strachota, navštěvovali z děvínského velehradiska, které bylo nad ústím Moravy do Dunaje, se svými žáky kraj po kraji a učili Moravany novému náboženství.

Tak zavítali také do ústředí zdejšího kraje na hradisko pustiměřské a odtud podnikali výpravy do jednotlivých vesnic.

Na letní horký den byl určen jejich příchod sem do dědického žlíbku. Od rána čekal je tu zástup domácích i okolního obyvatelstva. Dospělí i mládež se usadili v úzkém žlebě na kamenech i v trávě a zvědavě vzhlíželi k nezvyklému průvodu, který za vážného zpěvu sestupoval s Kozí horky do žlíbku. Zřeli v průvodu mnoho známých sedláků radslavských i pustiměřských. Když stanul průvod mezi shromážděnými a hosté se uvítali se známými z domácích, vystoupil na balvan ve stráni jeden z cizinců, jehož hubená postava a bledý obličej nesvědčily o pevném zdraví. V dlouhé řeči poutavě a nadšeně vykládal shromážděným o účelu příchodu svého a bratra Strachoty, o pravém Bohu, o jeho zákonu lásky, o plnění jeho příkazů, o bratrství všech lidí a ještě o jiných věcech, o kterých zdejší lid nikdy nepřemýšlel, ani dosud neslyšel. Hodiny plynuly, slunce vystupovalo a pálilo, ale chorý kazatel nedbal únavy ani nemoci. Ale náhle byly jeho síly přece vyčerpány; ve mdlobě klesl do rukou nejbližších posluchačů. Tu bratr Strachota úderem paty vyvolal ze skály proud studené vody a s tou omdlelého Crhu vzkřísili.

Z této příhody tedy vznikla studánka, od svého původce Strachoty dostala jméno, na vděčnou a slavnou paměť slovanských apoštolů vyrostla v kraji její obliba.