Langrova vila

Snad každý, kdo projíždí autem Svitavami, periferním viděním zaregistruje u poličské kruhové křižovatky neobyčejně honosnou stavbu – někdejší vilu rodiny Langerovy, nyní reprezentační sídlo městského úřadu. Objekt, na němž se bohatě vrství eklektické prvky historismu s převahou pseudobaroka, byl dokončen v roce 1891. S krásou budovy však ostře kontrastuje ponurý příběh o majitelích…

Příběh začíná v 2. polovině 19. století, kdy Ignáce Tempese, váženého statkáře a obchodníka s dřívím, přemluvil jistý Julius Langer, aby se společně pustili do výnosného podnikání. Důvěřivý a poctivý Tempes svěřil Langerovi správu financí a firemních účtů. Vypočítavý intrikán Langer ale sledoval jiné cíle. Firemní, respektive Tempesovy peníze přeléval k sobě a když konečně pojal Tempes jisté podezření, ukázalo se, že jej Langer dokázal přivést na mizinu. A pyšný Langer se tím ani netajil. Došlo k soudu, kde Langer své výpovědi stvrdil přísahou. Rozhořčený Tempes povstal a pronesl k Langerovi: „Nepřísahej! Ty jsi mě obral o všechen majetek, já ale nechci tvou duši připravit o klid“. Soud se, jak už to bývá, vlekl a jeho konce se utrápený Ignatz Tempes ani nedožil. Zemřel 3. listopadu 1886. Langer pokračoval v podnikání, teď už sám za sebe, a za získané jmění si na místě opuštěného a zbouraného Tempesova statku postavil nádherné sídlo.

Zdeptaná vdova po Tempesovi, vidouce růst pyšnou vilu, prý v jednu chvíli před svědky pronesla podivnou větu: „Myslím, že nikdo z Langerů v tomto domě pokojně nezemře“. A osudy se kupodivu začaly odvíjet přesně v tomto smyslu.

Julius Langer si přepychu vily příliš dlouho neužil. Onemocněl vnitřní chorobou a v průběhu operace, kterou postoupil 22. května 1901 ve všeobecné nemocnici ve Vídni, zemřel ve věku 64 let. Po převozu do Svitav byly jeho ostatky 26. května pohřbeny do neméně honosného rodinného hrobu. Krátce nato zemřela, opět mimo vilu, rodinná vychovatelka Antonie Bauerová, jež se po tři generace starala o děti Langerů. To už si někteří připomněli ono neblahé proroctví.

Vdova po Juliovi Langerovi, Marie, zemřela 25. listopadu 1906 taktéž na klinice ve Vídni a 28. listopadu byla pohřbena ve Svitavách.

Langerovou pravou rukou v podnikání byl vrchní lesník v Litomyšli, jistý Höflinger, který svému pozemkovému pánu, knížeti Thurn-Taxisovi, působil velké škody na lesních porostech, a měl z dodávek dříví pro Langerovu pilu (často nezaplacených) finanční i hmotný prospěch. Mimo jiné dary dostal Höflinger od Langera pěkné koňské spřežení se sáněmi. Když Höflinger poprvé s tímto spřežením v zimě vyjel, nezvyklý a pronikavě nepříjemný zvuk saňové brzdy na svahu pod zámkem splašil koně. Höflinger vytušil nebezpečí a vyhodil svou dceru z neovladatelně se řítících saní do sněhu. Děvčeti se nic nestalo, on sám se ale nedokázal rychle dostat z houní, do nichž byl kvůli chladu zabalen, velkou silou byl s převrácenými saněmi vržen proti zdi a utrpěl smrtelné zranění. Kočí, ač také zraněn, vyvázl.

Julius Langer měl syna jménem Robert, který po něm převzal podnik a stal se i dědicem vily. Dcera tohoto Roberta, jménem Irena, zemřela náhle na břišní tyfus, opatřena svátostí, v jednom penzionátu u Drážďan dne 30. září 1911. I její tělo bylo převezeno k pohřbení do Svitav. Robertův syn Erich zemřel 19. listopadu 1914 jako rakouský voják na následky střelného zranění hlavy v pevnostní nemocnici v Krakově a i jeho ostatky byl převezeny k poslednímu uložení do Svitav. Tyto rány osudu se zřejmě silně podepsaly na Robertově psychice.

Tento kdysi velice bohatý muž se přestal o rodinný podnik starat, naopak začal utápět jmění v hazardních hrách a i jinak hýřit. Svůj majetek musel postupně rozprodávat. Na vilu došlo v roce 1930. Robert se přestěhoval do Prahy, blíž své zničující vášni. A tam zemřel náhlou smrtí 6. května 1931. Jeho ostatky byly na přání manželky Ireny zpopelněny v pražském krematoriu. Vdova Irena poté žila jako soukromá osoba ve Svitavách, ovšem v pronajatém bytě. Zemřela 12. ledna 1940 v nemocnici a odtud byla 15. ledna vypravena k pohřbu do rodinné hrobky. Tím mizí tato větev rodu Langerů, stižená neblahým osudem pro nečestné skutky jejího zakladatele.

Osoby z tohoto ponurého příběhu dnes připomínají jen náhrobní desky na monumentální hrobce rodiny na svitavském hřbitově.