O divoženkách

Nedaleko Úsobrna je malý palouk, kterému se říká Jandova Nezvalka. Je to místo kde tančívali divoženky.

Kdysi dávno jel pantáta Synků z Jaroměřic ze Mlýna. Bylo pozdě večer… Najednou kůň sám od sebe zastavil. Ať jej pobízel jakoliv kůň stál ani se nehl. Byli právě blízko Nezválky. Vůbec si nevěděl rady co dělat, podíval se potoku , k palouku a hned mu bylo jasné proč kůň stojí na místě jak přibitý.

Tam na Nezvalce zrovna skotačily divoženky. Pět až osm jich tam mohlo být, držely se za ruce a točily se prudce dokola, nalevo, napravo, až dlouhé rozpuštěné vlasy poletovaly kolem hlav, průsvitný šat jim vlál a nohy se sotva dotýkaly země.A prostřed kruhu měli Janka! Toho lenocha z Uhřic, o kterém se říkalo, že má obě ruce levé, že nic nedělá, jenom se toulá po lesích… právě toho dostaly.

Jedna tanečnice se z kruhu oddělila, přiběhla k vozu a chtěla pantátu vzít také do kruhu. Stáhla po něm své ruce ale pantáta byl zbožný, neustále nosil růženec a měl jej s sebou i tentokrat. Než se divoženka nadála dostala sním přes oči a hned byla pryč. Ztratily se i ty na louce, jen Janek zůstal na palouku a potácel se jako smyslů zbavený. Pantáta sním musel pořádně zatřást a vzít k sobě na vůz, aby se vůbec vzpamatoval. A Janek od té doby byl jak vyměněný, zanechal své lenosti.

Od té doby se tu divoženky už nikdy neukázaly. Když však senoseči došli na Nezvalku, aby ji posekali, vždycky začlo pršet, to prý divoženky pláčí.