Tajemná kaple

Pod jižním svahem Růžovského vrchu vytryskl čaromocný pramen: když se z něj napil nemocný, byl zbaven všech neduhů a trýzní, a tak sem začali vbrzku putovat lidé zblízka i zdáli a nejednou si odsud nesli džbány plné zázračné vody. To se nelíbilo lakotnému majiteli pozemku: postavil kolem studánky plot a najal hlídače, kterému nařídil, aby od každého poutníka požadoval stříbrný groš. Zakrátko pramen vyschl, avšak majitel pozemku se nevzdal: dal tu vystavět honosnou kapli, zasvěcenou Bohorodičce, a ve skrytu své hamižné duše doufal, že se pramen zase umoudří. Ale sotvaže se kaple ohřála na slunci, přihnala se bouřka, blesk roztrhl boží dům, země se rozestoupila a kaple zmizela ve sklaní puklině. Jen několikrát do roka zaslechli tu pocestní slaboučký hlas zvonu - bývalo to nejčastěji o Velikonocích.Jednou z večera, na Velký pátek, šel tudy se svou ženou chudý domkář ze Srbské Kamenice. Náhle spatřili, jak v sousedství bývalé studánky probleskuje křovím světlo, popošli blíž a uviděli, že záře vychází z voskovic, které hořely v rozevřených dveřích kaple. "Pojď pryč," vyděsil se domkář, "páchne to peklem !" Ale domkářka se už hnala ke kapli a křičela: "Podívej, podívej, muži !" A ukazovala obrovskou svítící obruč, ověšenou zvonivými šperky a měšci zlata, která se k ní pomalu koulela ze dveří. "Nesahej na nic !" Volal domkář a rozběhl se za ženou, jenže už bylo pozdě: domkářka se mermomocí snažila z obruče stáhnout perlový náhrdelník. Jen se ho však dotkla, zarachotil hrom a všechno rázem zmizelo. "Tak vidíš: jestli jsem ti to neříkal," bručel domkář a táhl ženu pryč. Chodili pak na Růžovský vrch rok co rok, ale tajemná kaple se jim už nikdy nezjevila.Uviděl ji však ještě jednou růžovský sedlák jménem Antonín. Jednoho rosného rána stoupal cestou, vedoucí ze Srbské Kamenice k jižní straně Růžovského vrchu, měl tam ve smrkovém lesíku přichystáno dříví. Jak tak jde, slyší najednou podivný šramot: ohlédne se a zrak mu padne na čerstvě obílenou zeď kaple. "Kde to jsem ?" podivil se sedláček, "cožpak jsem překročil bludný kořen ?" Vtom zaslechl jemňoučké zvonění: opřel sekyru o kapli, sejmul z hlavy promaštěnou čepici, zkřížil zbožně ruce, a dívaje se k pevně zamčeným dveřím, počal drmolit Otčenáš. Když se domodlil, posadil si čepici na ucho a sehnul se pro sekyrku, ale ta se mu v ruce rozsypala: topůrko bylo dočista zpuchřelé. Co se to jenom dneska děje ? Už ničemu nerozumím, pomyslel si Antonín, jako ve snách se obrátil a pustil se lesní cestou k domovu. Ale šlo se mu špatně: nohy měl jako centy a hřbet jako by mu holí zpřerážel - každou chvilku musel odpočívat a nabírat dech. Konečně se dovlekl na rozcestí: zastavil se a zkoprněl: kam ho to zas nohy zanesly ? Tamhle nad úvozem stála přeci planá jablůňka, a co je to tu vlastně za chalupy ? Před jednou seděla boubelatá žena s dítětem na lokti a zvědavě si sedláka prohlížela. "Hej, kmotra !" křikne sedlák a připadá mu, že má nějaký divný hlas: cizí, slabý a stařečky třaslavý. "Jakpak se to tady jmenuje ?" "Ale Růžová, dědo, Růžová !" Co to ta osoba mele ? durdí se v duchu Antonín a potřásá hlavou, a jaký já jsem vlastně pro ni děda ? Tu ho něco zašimrá na krku: podívá se, a celý se rozklepe: na ramena mu padají dlouhé bílé vlasy ! Pohlédne na ruce: žíly vystouplé, kůže scvrklá, vráskatá, a jedna hnědá skvrna - pro umučení boží, co se to se mnou stalo ? Nic nedbá soucitného volání mladé matky, které nejde na rozum, proč se ten stařeček najednou tak bezmocně motá, rukama rozkládá jako pomatený a cosi rozčileně brebentí: cupitá krabatou cestou, škobrtá přes kameny, zapadá do výmolů a v duchu prosí všecky svaté, aby ho už to hrozné mámení konečně přešlo. Sotva dechu popadá, vrávorá mezi chalupami a hrdlo se mu stahuje strachem: kde je jeho chalupa, což ji nikdy nenajde ? Nevidí, že si na něj celá ves ukazuje a tropí si z něj šašky, neslyší, že se vyšklebují: heleďme se, blázen ! A odkudže nám to sem spadl, mátoha ? Večer našli ženci v příkopě za Růžovou zuboženého bělovlasého starce. Byl jako uzlíček a skelnýma očima se už díval na druhý břeh. A tu se někdo z nich rozpomněl, jak od svých prarodičů slýchával, že jeden růžovský sedlák šel pod Růžovský vrch pro dříví a nikdy se už odtamtud domů nevrátil.