Ondráš a Juráš v Olomouci

V hospodě "U Tří sekyrek" v bývalé Litovelské ulici se čepovalo výborné moravskotřebovské pivo, sklep byl stále zásobován dobrým jihomoravským vínem a dobrou vlastní pálenkou, připravovanou podle vlastního receptu. Dům, poměrně výstavný, patřil bohatým měštanům. Ti však většinou hostinskou živnost neprovozovali, ale výhodně ji pronajímali. Dveře se tu od božího rána netrhly. Někteří hosté posedali v klenuté jizbě, jiní zdolávali žízeň jen ve stoje v nálevně a již zase pádili za svými povinnostmi. V hospodě se i dobře vařilo. Chudí se spokojili s tučnou, propečenou jitrnicí, ten, kdo nehleděl na krejcar a potrpěl si na lepší sousto, si přišel na své, až si popřál uzeného berana na rožni, drůbež, zvěřinu nebo ryby. V neděli a o svátcích tu vyhrávala kapela. Zadní místnost, spoře osvětlená, sloužila jako útulná tančírna. A to pak zde teprve bývalo živo. Začalo-li drsné počasí, takové, že nebylo radno vykročit za hradby, nebyla "U Tří sekerek" volná židle.

Jedné říjnové neděle roku 1711 vítr přes den ostře šlehal a spolu s ledovým deštěm zuřivě rval se stromů schnoucí listí. K večeru se vichr utišil a zakaboněné nebe se vyjasnilo. Nad západem hasl úzký odkrojek měsíce. "U Tří sekerek" bylo zase jako v úle. Byla už tma, když do širokého průjezdu, dokořán otevřeného, vjelo na statných koních pět pěkných mládenců. Podomek pomohl každému ze sedla a odvedl koně do stáje. Nenadálý příchod cizinců způsobil, že se zábava v sále na chvíli přerušila. Když se ale příchozí nechovali upjatě, popřáli všem vespolek jadrného zdraví, poručili si víno a něco k snědku a vmísili se nenuceně mezi chasu, tísnivé napětí povolilo a zábava se rozproudila jako předtím.

Příchozí byli hezcí muži. Zvláště ten jeden, který si vedl jako vůdce, byl šohaj k pohledání. Vysoký, pružný, temných jiskrných očí, výrazné tváře příjemných rysů, podmanivého úsměvu. Děvčatům učarovaly jeho bílé zuby jako ze slonoviny a smolně černé kadeře, neposlušně padající do čela. I ti druzí byli milí chlapci. Přízvuk a zbarvení jejich řeči však prozrazovaly, že nejsou odtud. Jistě jsou z hor, snad z Valašska, hádali někteří tanečníci, dotčení, že budou mít v cizincích nevítané soky. Vždyť nejedna panna si se zalíbením pokradmo prohlížela právě toho nejstatnějšího, co vypadal jako rozený vůdce. Ale zájem dívek vzbuzovali i ostatní, a z nich zvláště ramenatý mládenec sukovité postavy, stále šelmovsky rozesmátý, který co chvíli přiskakoval k "vůdci," důvěrně mu vždy něco pošeptal a se šibalským smíchem odběhl. Kterou si asi vybere k tanci ten urostlý, zajímavý krasavec? Zakvílely housličky, zabručela basa, zarachotil buben, a neznámý si vedl k tanci hostinskou, paní Zuzanu. Tanečníkům spadl kámen ze srdce. Z jeho druhů obavy neměli. Ti si posedali mezi sousedy, zapředli s nimi řeč, ale přestože pivo rozvazovalo jazyky a uvolňovalo mysl, marně z nich pantátové mámili odkud jedou, co je do Olomouce přivedlo a kam odtud míří. Odpovědi se nedočkali, mládenci vždy otázky obratně zamluvili. Raději připili na zdraví a poplatili.

Hostinská paní Zuzana již nebyla žádná mladice, ale ještě stále plná života, kypré postavy, šněrovačka aby měla pevné obruče. S nebožtíkem mužem mnoho zábavy neužila. Postonával, pil jenom břečky z apatyky, balil se do flanelu, ale když vydechl naposled, ukázalo se, že paní Zuzanu dobře zaopatřil. Bezdětná vdova zdědila pořádně penězi podepřenou živnost. A na ni měl toho večera neznámý mladý muž políčeno.

Paní Zuzana se jen rozplývala. Stále byla v kole a pořád v náručí krásného cizince. Ten jí chvíli šeptal, jak se mu zde líbí a jak milou společnici tu nalezl, pak ji zase žertem štípl nebo popleskal, a když své city vyznal v tanci hubičkou, vzala ji klidně, jakoby platil za půlku režné. Byla názoru, že vedle temperamentní ženské musí být zdravý muž, a podle chasníkova chování soudila, že jí ho poslal do cesty sám osud. Svému vytrvalému tanečníkovi se mohla bez nesnází věnovat, nebot měla spolehlivé zastání v kuchyni i u pípy v poctivé Amálce, své oddané pomocnici. Amálku příroda neobdařila žádnou krásou. Malounko sražená, nečisté pleti, ploché hrudi, tvrdých upracovaných dlaní, nevábila muže a ani sama o ně nestála. V hospodě se však vyznala. Měla oči všude, takže paní domu se mohla kdykoliv bezstarostně vzdálit.

Ve všeobecném šumu nikdo nepostřehl, že se neznámí chasníci vytráceli, ale zase se vraceli a dávali do zpěvu, že žízeň, žízeň veliká, šenkýřka hluchá a že kde je sládek, tam je i pivo, pivovárek, a tak podobně prozpěvovali a především si dávali pozor na to, jakou písničku začne notovat jejich vůdce. Kdeže by koho napadlo, že písničky jsou domluveným znamením, podle něhož se mají zařídit! Muzikanti spustili sarabandu, tenkrát módní tanec. Švarný šohaj se dvorně uklonil před Zuzanou a zavelel, že si dává sólo. Hostinská se jen blahem rozplývala, tiskla se k tanečníkovi, přesvědčena, že ji potkalo veliké štěstí lásky. Muzika dohrála a rozjařený mládenec zanotoval: "Krčmářko tlustá, tvoje kapsa pustá, moji kamarádi pivo rádi, budú tomu rádi, že to pěkně šustá. Kamarádi milí, na koně sedejte, klusem přes rynk, přes dědinu, na mne nečekejte." Paní Zuzanu písničku dojala. Sytý baryton švarného jinocha působil jak balzám na její rozbouřené city. Muzikanti odložili nástroje, aby si odpočinuli. Krčmářka odběhla do kuchyně pomoci při výdeji objednaných večeří. Zpita "láskou na první pohled," slastnými sliby junákovými a luznými představami vášnivého nokturna, nemohla se hned vpravit do šedé skutečnosti. Najednou se jí zazdálo, že má nějak lehkou kapsu. Sáhla do ní a srdce se jí sevřelo - celodenní tržba pryč. Kola se jí dělala před očima, zbledla, hned nepochopila, znovu šmátrala po kapsáři a pak spustila nářek. Kde však již byl prohnaným jezdcům konec! Ani přivolaný podomek neuměl vysvětlit, jak vyvedli koně z maštale a jak se tak mohli dostat nenápadně pryč.

Mezi hosty seděl také Tomáš Rozehnal, vrchní městský strážník, který se celý večer vychloubal a bavil svoji společnost duchaplnými zážitky ze svého života, jak prý každé nezákonné taškařici a potměšilosti přijde včas na kloub. Na něho se nyní obrátila podvedená paní Zuzana, aby jí pomohl, i když není právě ve službě. Strážníkovi se zatmělo před kalnýma očima. Začal se rozpomínat, jak ti neznámí vlastně vypadali, že to byli docela slušní chlapci, cože to zpívali - ten nejztepilejší z nich? - jakože hospodská tlustá, kapsa její pustá - a také cosi o slanině. Tož honem do komory a zde ani památky po vyuzených kýtách, tvrdých salámech a sýrech.

Teprve ráno se přišlo na pravou stopu a rozhlásilo se po městě, jakou návštěvu vykonal "U Tří sekerek" Ondráš, pán Lysé hory. Podobné kousky provedl se svými hochy toho času na Ostravsku, Opavsku a nyní zavítali i na Hanou poškádlit bohatce. Tomáš Rozehnal si příštího dne po svém zvyku na pivo nezašel. Styděl se, že nerozpoznal, na čí účet pije. Cítil se tak trochu spoluviníkem a tušil, že určitě ztratil něco ze své reputace. Zamilovanost vdovy hostinské a její náhlé nemilé procitnutí ze sna lásky bylo pak ještě dlouho lidem k smíchu. Víckrát už olomoučané valašské zbojníky nespatřili.

Co je na pověsti Ondráš a Juráš v Olomouci (ne)pravdivého?

Jen stěží lze předpokládat, že by se do Olomouce odvážili známí beskydští zbojníci Ondřej Šebesta, syn rychtáře v Janovicích u Starého Jičína a jeho kamarád Jiří Puciman z Malenovic, který ho v roce 1715 zradil. Rozmarná pověst je zřejmě výplodem fantazie prostého lidu, inspirované smělými kousky populárních lidových mstitelů. Hospoda v čp.378 v bývalé Litovelské, dnes Riegrově ulici č.6 však v uvedeném období skutečně existovala. V roce 1725 se zde připomíná jako majitelka domu jistá Zuzana Demelová, vdova po kočím. Jinak byli majiteli domu řemeslníci. Počátkem 18.století se dům opravdu nazýval "U Tří sekerek", od poloviny 18.století "U velkého Goliáše","U Goliáše", od 60.let 18.století až do 40.let 19.století opět "U Tří sekerek".