O pramenu pod Bořní

Vrch Bořen u Bíliny je zdaleka viditelný a skála jeho má podivnou podobu: vypadá, jako by tam obrovský lev kamenný ležel. A podobná báje se o Bořeni vypravuje, jako o Blaníku a Boubíně: že tam spí družina rytířů, kteří ze skály vyjedou, až bude v Cechách nejhůře. Ale ještě jinou pověst vypravují o Bořeni; prý se tam skála otvírá na květnou neděli, když kněz v kostele pašije čte. Jen člověk spravedlivý a bezúhonný může spatřiti skalní bránu otevřenou a vejiti do podzemí, kde jsou skryty poklady.

Před dávnými lety za krásné jarní neděle přišla do lesa k Bořeni holčička z okolí, hledala fialky. A jak tam po lese s košíčkem chodí, kvítečka trhá a ke skále Bořeni se blíží, stojí tu před ní drobný hošík zlatovlasý, usmívá se na ni a povídá: „Pojď se mnou! Ukáži ti, cos nikdy neviděla.“ Vzal holčičku za ruku a vedl ji kus cesty lesem, až přišli ke skalní rozsedlině, před kterou stanuli, Hošík dotekl se vrbovým proutkem skály, a v té objevil se otvor jako branka.

„Nic se neboj, kráčej jen za mnou!“ řekl hošík holčičce a vešel do skály. Holčička šla jako omámená za ním šerou chodbou, která se znenáhla rozjasňovala. Konečně octli se na prahu rozlehlé skalní síně, osvětlené podivným světlem. Stěny i strop třpytily se křišťály, na hromadách tu ležely drahokamy, bohatství to bylo nesmírné. Ale holčička tomu nerozuměla. Jí se líbilo, jak se všecko kolem leskne a třpytí, vynadívat se nemohla na tu krásu. A zvědavě pozorovala drobné, vousaté skřítky, kteří tam čile pobíhali, přinášeli ze skalních chodeb drahokamy a rovnali hromady. V pozadí skalní síně byl kamenný stolec, na něm seděl skřítek s korunkou na hlavě, vousy stříbrobílé splývaly mu až na klín.

To byl král skalních skřítků. Hošík zavedl holčičku ke králi; ten se jí vyptával, odkud přichází a čí je, mile s ní hovořil. Nakonec vsypal jí hrst barevných kamínků do košíčka pod fialky a podal jí pěknou křišťálovou lahvičku.

Potom se s ní rozloučil, a hošík dovedl ji až k východu ze skály. Jak ven vykročila, skála se zavřela. Holčičce bylo, jako by se byla ze sna probudila. Pospíchala domů, kde rodičům pověděla svou příhodu a ukázala, co jí král skřítků daroval. Barevné kaménky byly krásné drahokamy; prodali je a zbohatli. Ale s křišťálovou lahvičkou nevěděli, co počít. Byla v ní nějaká bezbarvá voda, ale zátka vězela v hrdélku tak pevně, že nebylo možno lahvičku otevřít. Dívčinka si s ní hrávala, líbilo se jí, jak se paprsky sluneční lámou v duhové barvy v hranách křišťálu. Rodiče té dívčinky koupili si potom statek u lesa poblíž řeky Běliny. Jednou seděla dívčinka v lese a hrála si s lahvičkou.

Prohlížela si ji pozorně a toužila zvědět, jaká to voda v ní je. Najednou vidí, jako by voda v lahvičce začala vříti, a vtom už vylétla zátka a voda vystříkla. Dívčinka leknutím upustila lahvičku do mechu a s úžasem hleděla, jak tam vytryskl pramen vody, který si razil cestu lesní půdou. Shýbla se, aby zvedla lahvičku, ale po té nebylo ani stopy. Běžela dívčinka domů povědět o tom divu. Když potom přivedla domácí lidi k tomu prameni, oni nabrali křišťálově jasné vody a zkusili ji, shledali že má chuť nakyslou a osvěžuje příjemně. Takový byl podle pověsti vznik pramene bílinské kyselky, daleko široko známé.