O bílé paní novohradské

Před dávnými časy patřil Nový hrad mladé, krásné paní. Byla však velmi ukrutná a tvrdého srdce. Ve špatné náladě byla postrachem všech obyvatelů hradu i svých poddaných sedláků. Často je bezdůvodně týrala a zavírala. V její družině pážat byl mezi jinými mladík, krásný jako obrázek, jménem Petrman, který byl zběhlý ve všech rytířských uměních. O ruku krásné paní ucházeli se mnozí rytíři, ale byli odmítnuti, neboť zahořela prudkou láskou ke svému pážeti. Petrman zůstával však ke všem projevům přízně své paní chladným. Zamiloval se do její komorné, s níž se též tajně zasnoubil. Když jednoho dne zamilovaná paní dávala mu obzvláště najevo svoji přízeň a vybízela jej, aby jí řekl, co by si přál, že ráda jeho přání vyplní, vzmužil se a prosil ji o povolení sňatku se svou tajnou snoubenkou. Až do té doby vůči němu dobrotivá a laskavá paní se rázem úplně změnila. Vykázala ihned páže ze své komnaty a dala jej uvěznit v nejhlubší kobce hradní věže. Klíče od jeho vězení si vzala k sobě. Ubohý Petrman neměl tušení, proč se tak náhle paní na něj rozhněvala. Komornou pak smečka psů hnala z hradu dolů. Rozdrásaná a uštvaná stěží se dovlékla do Rudy, kdež u rodičů svého ženicha nalezla útočiště. Později narodil se jí synáček. Po třech dnech mělo být páže propuštěno z vězení. Avšak ztratil se klíč od vchodu do žaláře a trvalo několik dní, než se podařilo těžké železné dveře otevřít. Petrman byl již mrtev. Paní hradu zmocnila se kající lítost. Nesmírná láska ku pážeti a jeho smrt působily na ni tak mocně, že se jí mysl zatemnila. Hned němě, hned hlasitě bědujíc, bloudila v noční době po chodbách hradu. S mohutným svazkem klíčů v rukou zkoušela otevírat dveře. Když některé otevřela, volala radostně milovaného Petrmana. Její radost se však měnila v žalostné naříkání, když se její milý neozýval. Jednou našli ji časně ráno s roztříštěnými údy mrtvou na hradním dvoře.

Podle mínění lidu nenašla ani v hrobě klidu. V pláči a nářku obchází hrad až do dnešních dnů, třebaže hrad je již dávno zříceninou. Hrad a vesnice pod ním byly rozbořeny v dobách husitských válek.

Panský bednář Petrman měl plné ruce práce, aby nadělal dostatek nádob a udržoval je v pořádku. Jednoho dne odpoledne vypravil se na lískové proutí. Zašel hodně daleko – a ani nepozoroval, že je blízko zříceniny hradu. Bylo tam mnoho vhodného proutí a Petrman ve své horlivé práci si ani dobře neuvědomil, že slunko již dávno zapadlo, a že na obloze svítil již měsíc v úplňku. Když dokončil práci, vidí, že vedle něho stojí překrásná, bíle oděná paní. Ta mu vypravovala svoje utrpení a vroucně ho prosila, aby příští noci sem opět přišel a vysvobodil ji. Jedině on ji může vysvobodit, poněvadž je sedmým přímým potomkem nešťastného pážete Petrmana, který zemřel pro tvrdost jejího srdce. ( jeho praprapra …dědeček … byl právě ten syn komorné co byla vyhnána z hradu.) Odhodlá-li se ji vysvobodit, musí si uříznout dlouhý silný lískový prut a na jeho konci ze dvou proti sobě rostoucích větviček udělat dvojitý hák. O půlnoci ozve se strašlivý hřmot. Strašlivý drak s rozžhaveným klíčem sejde dolů z hradu. Podaří-li se mu vyrvat prutem drakovi klíč z tlamy, bude vysvobozena. Nehrozí mu při tom nijaké nebezpečí, ježto kletba vztahuje se jen na hradní území. Za vodou, kde bude draka očekávat, je úplně v bezpečí. Aby se však její vysvobození podařilo, nesmí se zachránce dřív ohlédnout, dokud se nezmocní klíče. Bednář slíbil, že vše vykoná podle jejího přání. Před půlnocí skutečně také stál na určeném místě, čekaje co bude. O půlnoci rozpoutala se hrozná bouře. A do jejího burácení zaléhalo strašlivé vytí a psí štěkot, přerušovaný odporným chechotem. S hradního vrchu sešel dolů drak, z jehož tlamy šlehaly plameny. V zubech držel skutečně žhavý klíč. Petrman však statečně odolával strachu. Když byl drak v jeho blízkosti, odhodlaně chystal se vytrhnout mu hákem z tlamy klíč. Již zvedal prut s dvojitým hákem, když tu se strhl za jeho zády posměšný chechot. Bednář se ulekl, upustil prut a obrátil se. Vtom se zablesklo a v zápětí velký úder hromu všechno ukončil. Kolem bednáře rozhostila se tma a hluboké ticho. Se staré hradní zdi do černé noci ozval se žalostný ženský hlas, který se vyčítavě nesl hrobovým tichem. „Zase musím dvě stě let čekat, až sedmý potomek tvého rodu se pokusí o vysvobození.“ Jsou ještě v Raškově a okolí lidé, kteří tvrdí, že když šli o půlnoci směrem k Velvízu, viděli „zakletou pannu,“ jak lid říká bílé paní novohradské.

A další pověst:

V městě Ruda nad Moravou kdysi žil bednářský tovaryš Petr ale byl chudobný jak kostelní myš , měl sice vyhlédnuté děvče ale bylo stejně chudobné jako on, takže sní ani nemohl se oženit. Petr jednou odváděl práci v jisté obci za Novým Hradem a slyšel tam vyprávět o pokladech zakopaných pod zříceninami Furchtenberka. Starý výměnkář vykládal o krásné dceři rytířově, která se zamilovala do hradního zbrojnoše a pořád mu nadbíhala, ale on o ní nechtěl ani slyšet, protože již měl svoje děvče ve vsi pod hradem. Jenže to se jí nelíbylo a snažila se zbrojnoše získat nejrůznějšími poklady , ale ani tehdy se nedal obalamutit, tak přikročila tomu že jeho děvče otrávila a nakonec se toho všeho pomátla a skočila z věže do hradního příkopu, a tak se zabila. O tom všem a hlavně o pokladu přemýšlel Pert cestou domů, a že bylo stejně pozdě , vracel se přes Nový Hrad. Myšlenkách pořád přemýšlel o tom pokladu, sedl si u hradu pod strom a čekal, co se bude dít. nebylo daleko do půlnoci. A tak od někud zdaleka zahoukala sova a zanaříkal sýček. Ze zbořenin vyletěl třepotavým letem netopýr, obletěl obloukem les a zase se vrátil do kamenných trosek. Najednou se ukázala ženská postava v bílých šatech, překrásná, až se dech tajil. Byl to duch oné dceři rytíře. tichým hlasem prosila Petra, aby jí pomohl, aby ji vysvobodil z prokletí, že mu za to poví kde nalezne onen poklad. Tovaryš zapřel svůj strach a kyvl že je ochotný pomoc. ona mu řekla , ať se ničeho nebojí a zůstane stát pod tím stromem, kde je. Že se mu 3x zjeví, v různých podobách, ale že to bude všechno jenom mámení, které mu neublíží. Jenom se nesmí lekat, jinak že nebude vysvobozena. Na to zmizela a místo ní se zjevil velký černý pes se zelenýma ohnivýma očima, který štěkal , vyl a zle na Petra dorážel, ale ten zavřel oči a stál jako přibitý. Po druhé se ukázala jako ohnivá bečka, ze které létaly na všechny strany jiskry, ale oheň nepálil a byl studený, A tak Petr obstál ve dvou zkouškách. Potom býlo dlouho ticho a mysl mu Pertovy utekla, že přemýšlel o tom co bude až bude mít ten poklad a jak bude moc konečně vzít to děvče co nějaký čas už měl rád. Snad i proto uplně zapomněl že stojí uprostřed lesa a čeká jej poslední zkouška, zapomněl že ta poslední skouška bude nejtěžší a tak když se před ním objevil drak náramně se vylekal když z jeho papule vyšlehl plamen … a dal se na utěk. Slyšel za sebou žalostný pláč té zakleté panny, ale neobrátil se a utíkal jak šílený, div že se tom běhu nepřerazil o kořeny a zastavil se až dole u řeky Moravy. Teprve tam se ohledl a pohleděl vzhůru k Novému Hradu. Ale tam již bylo a zůstalo ticho. Z šedých mračen vykoukl měsíc a Petr kráčel smutně domů bez pokladu i bez naděje na blízkou svatbu se svým děvčetem.