O stavbě nového kostela

Obyvatelé Nového Veselí si vyprávějí zajímavou pověst o stavbě svého barokního kostela sv. Václava. Opat žďárského kláštera Bernard Hennet z Hennetu se čas od času účastnil honů v hlubokých lesích v okolí Žďáru. Při jednom z nich se mu splašil kůň a rychlým cvalem zamířil neznámo kam. Ostatní panstvo si sice zmizení opata brzy všimlo, nicméně s nastávajícím soumrakem se stalo nalezení jakýchkoliv stop téměř nemožné. Louče a lucerny nebyly nic platné a štěkot loveckých psů ani pronikavý zvuk trubek už ke vzdáleným opatovým uším nedoléhal. Když se večer vrátil ke klášterní bráně pouze jeho zaběhlý kůň, pomýšleli řeholníci i hosté na nejhorší.

V temné noci mezitím bloudil potlučený a znavený opat strom od stromu, houštinu od houštiny, ale vypadalo to, jako by tápal v začarovaném kruhu. Les neměl žádného konce. Po dlouhých hodinách vyčerpávající chůze padl utrmácený Hennet na kolena a začal se úpěnlivě modlit. Prosil Pána Boha, aby ho vyvedl z noci do dne a umožnil mu opětovné shledání se svými druhy. Slíbil, že když se nad ním Bůh smiluje, nechá na nejbližším místě zbudovat nový kostel.

Náhle uslyšel zakokrhání kohouta. Radostí mu v tu chvíli až vyhrkly slzy z očí. Opat chvalořečil Bohu za pomocnou ruku, jež mu ukázala směr cesty z lesa. Zapomněl na únavu a nevyspání, a kdykoliv stanul v rozpacích, na jakou stranu se vydat, zaslechl stále jasnější a jasnější kohoutí hlas. Už se skoro rozednívalo, když konečně dorazil na okraj lesa. Kohoutí kokrhání ho zavedlo až do starobylého veselského dvora, kde byl s náležitou úctou přijat a pohoštěn rodinou a čeládkou místního hospodáře. Teprve nyní si Hennet všiml, že během svého nočního putování ztratil drahocenný opatský prsten. Zdálo se mu to velmi zvláštní, vždyť na svém rodovém erbu měl právě kohouta, jak drží v zobáku prsten…

Bernard Hennet svůj slib dodržel a v Novém Veselí na náměstí nechal vystavět překrásný kostel zasvěcený sv. Václavu, který je zdobený sochami svatých. V chrámové lodi můžeme dodnes spatřit opatův znak.