Hrdopyška

U hrnčířského kamene strašilo. Jednou šel z Prysku brusič perel a kolem půlnoci se mu přes cestu položila dlouhá černá příšerka, která měla na každé straně po ježaté psí hlavě. Starý brusič zůstal stát a uvažoval: co teď ? Potvůrka byla natažená jako mršina a jenom zmoženě funěla. "Ale snad mě nesežere, božínku," řekl si starý a vykročil: najednou před ním ležela padlá borovice. Brusič ji překročil a ohlédl se: za ním zase dvouhlavé psisko. Když napadl první sníh , šel v noci znovu kolem Hrnčířského kamene, ty slyší blafnutí: otočí se, nikde nikdo. Jde dál a zase: "Blaf, blaf !" Starý brusič hodil pohledem přes rameno a vidí, jak za ním žene bílý střapatý pudlík a z tlamičky mu šlehají modré jazýčky. "Jdeš pryč !" zastaví se brusič, pejsek výhružně zavrčí, pak stáhne ocásek mezi křivé nožky, obrátí se a metelí pryč. A z hustého zasněženého podrostu zazní pobavený smích. "To ti ho asi nastrčil noční myslivec," řekli tatíkovi, když doma všecko vypravoval, "povídá se, že tam teď obchází !" Byla to pravda: noční myslivec byl v poslední době u Hrnčířského kamene pečený vařený. Vídali ho zběsile lítat po lese, práskal bičem a proháněl ohnivé psy, anebo chodil jako bludná ovce, pohrával si s puškou a zle se vymračoval. Ale nikoho si nevšímal, a tak si lidé řekli, že je to vlastně docela obstojné strašidlo a že není zapotřebí se ho bát. Ale chyba lávky...

V Dolním Prysku bydlela jedna tuze hezká dívčina, hoši se za ní zálibně ohlíželi, ale Alžběta nad každým ohrnovala nos: nikdo jí nebyl dost dobrý, a tak si vysloužila přezdívku hrdopyška. "Vybíráš, až přebereš, uvidíš, holka," varovávala ji matka, ale děvče si postavilo hlavu a že prý se s kdejakým panem z Nemanic nebude zahazovat. Jednou byla v Horní Kamenici u muziky, a v koutě stál se založenýma rukama mladý bledý myslivec, povýšeně se usmíval a koukal skrz všechny, jako by byli ze skla. Alžběta, která byla uvyklá, že se všichni kolem ní pořád točili jako mouchy kolem lucerny, začala být nesvá: házela po švarném myslivci očima, kroutila se a vypínala, ale myslivecký mládenec jako když ji nevidí. Tu vytroubili volenku. Mládencům zahořely uši a každý si myslel, že si Alžběta přijde zrovna pro něho, ale všem sklaplo: Alžběta se natřásla, přehodila si přes ramena světlé copy a s rozhořelýma očima rovnou k myslivci. "Nestyda !" sykaly kmotry a se zadostiučiněním sledovaly, že cizí myslivec jde do kola, jako když ho vidlemi strká. Ale od té chvíle se už ti dva od sebe nehnuli ani na krok: pravda, mládenec byl drobátko toporný a nohama nějak divně švihal, jako by je v kolenou nemohl ohnout, zato Alžběta se mu v náručí zrovna tetelila a div ho očima nepopálila. "Já už musím domů," zašeptala hořce Alžběta, když čas pokročil, "ale sama se bojím !" Myslivec se chladně usmál, vzal rozkochanou děvčici za ruku a bez jediného slova ji vyvedl z hospody. "Tak ho přeci uhnala," jedovatily báby, a zatímco schlíplí chasníci ostrouhávali mrkvičku a upocená děvčata zelenala závistí, vedla si už Alžběta svého myslivce vlahou letní nocí. Bylo jí trochu divné, že mládenec mlčí jako zařezaný, ale pak ji napadlo, že už je asi taková povaha a rozváže, až přijde ta pravá chvilka. Nadnášela se vedle něho celá blažená, každou chvilku unyle vzdychla, tu a tam předstírala, že klopýtá, ale myslivec rázoval vedle ní jako chodící socha a zdálo se, že má tuze naspěch. Najednou se Alžběta zarazila: vždyť jsou u Hrnčířského kamene ! "Vraťme se," zaprosila, "a pojďme jinudy, povídá se, že tu straší noční myslivec !" Tu vyrazil její druh skřek jako divoký pták, sevřel děvče do náručí a počal cosi mumlat. Alžbětu zalila hrůza: "Pusť mě !" vykřikla a snažila se zdivočelému myslivci vyrvat, ale mládencovy paže byly jako ze železa. Vtom za nimi něco zaskřípělo a dívka viděla, jak se ve skále otevírají obrovská železná vrata. Smrtelný strach dodal děvčeti síly: vyprostilo se z příšerného objetí a se zoufalým voláním o pomoc běželo lesní cestou k Horní Kamenici a za ním zněl myslivcův jízlivý smích...

Celých devět dnů ležela Alžběta v horečkách a blouznila o bledém myslivci a železných vratech v Hrnčířském kameni. Devátého dne o půlnoci zemřela. Zdrcení rodiče pověsili u Hrnčířského kamene svatý obrázek, ale ten příští noci zmizel. Od té doby se však už noční myslivec neukázal, ani u Hrnčířského kamene, ani jinde. Lidé mínili, že Alžbětinou smrtí byla jeho hříšná duše konečně vykoupena.