O počepické čápu

Na střeše počepické tvrze bývalo od nepaměti čapí hnízdo. Čapí rodinka se stala miláčkem všech dětí ze vsi. Zejména malý rytířův synek si se starými čápy rozuměl. Brali mu z ruky žáby, které pro ně nachytal, i pohladit se od něho dali a na zavolání „Jakube, Jakube!“ hned přiletěli a žadonili o nějaký pamlsek.

Když chlapec vyrostl, poslal ho otec, jak tehdy bývalo v rytířských rodinách zvykem, do služby ke královskému dvoru. Mladík však toužil po dobrodružství a poklidná služba u dvora se mu nezamlouvala. Bažil po velikém hrdinském činu, který by mu vysloužil rytířský pás a ostruhy.

V Praze se tenkrát sbíralo veliké vojsko proti Turkům. Vstupovalo do něj mnoho panošů z rytířských rodů. Ani počepický jinoch neodolal a zanedlouho vytáhl spolu s ostatními do pole. Osud ho zavál daleko do Uher.

Byl odvážný a vojenský život se mu líbil. Vyznamenal se v tuhých šarvátkách s mohamedány a záhy byl pasován na rytíře. V jedné kruté a krvavé bitvě ho ale štěstí opustilo. Srazil se v lítém souboji s obrovitým Turkem a statečně mu vzdoroval. Když však pod ním padl kůň, podlehl a dostal se do zajetí. S jinými zajatci byl prodán starému bohatému Turkovi. Ten si mladíka oblíbil a svěřil mu dozor nad ostatními otroky.

Jednou koncem léta, když pracovali na poli, přiletělo veliké hejno čápů a sneslo se opodál. Turci se seběhli ze všech stran, aby se štíhlým bílým ptákům obdivovali. „Zdalipak jsi už takové ptáky viděl?“ obrátil se Turek na zajatce. „Jak by ne, pane. Každoročně hnízdí na dvoře mého otce,“ odpověděl smutně. „Nu, je-li mezi námi také čáp z vašeho dvora, propustím tě na svobodu,“ sliboval pán. „Musíš mne však o tom přesvědčit. A nebude to lehké,“ zasmál se.

Mladému rytíři se samou radostí zatočila hlava, ale hned zase zesmutněl. Neodvážil se ani pomyslit, že by vůbec bylo možné, aby v jeho hejnu byl také jeho Jakub. Je to vpravdě nemyslitelné. Co však ještě může ztratit? Jedna myšlenka stíhala druhou. Rozhodl se a zhluboka se nadýchl. „Jakube! Jakube! Čápe!“ Z hejna se pojednou oddělil jeden z ptáků a klepaje zobákem, přiblížil se k vězni. Ten ho samou radostí chytil kolem krku. „Jakube, Jakubíčku, tys mne poznal?“ „Jsi pravdomluvný, chlapče,“ pravil Turek. „A já také dostojím svému slovu. Od této chvíle jsi volný. Pojď se mnou.“ Vybral mu ve stáji ohnivého arabského koně, štědře ho vybavil na cestu penězi a propustil ho na svobodu.

To bylo na tvrzi radosti, když se mladý rytíř ve zdraví vrátil. Matka štěstím plakala a otec ho sevřel vřele do náručí. Celé dny rodičům i sourozencům vypravoval, co všechno ve světě prožil. Nakonec se vypravil na pražský hrad složit králi hlubokou poklonu. Při té příležitosti mu panovník dovolil nosit na štítě obraz stříbrného čápa v modrém poli. Od těch dob počepičtí rytíři toto znamení drželi až do vymření svého rodu.