Růžičky

To jednou na kratičkém výletu do okolí utrhlo děvčátko takovou docela zvláštní růžičku. Její květ byl drobnější, ale zároveň plnější než tomu bývá u růží, kterými se pyšníme v našich zahrádkách.

„Je divná nebo není?“ staralo se.

A tak si sedli, děvčátko a starý muž, na teplounkou mez. „Víš, tady sedíme na dost zvláštním místě a snad i proto je zde i ta růžička jaksi jiná. Ne divná, jen jiná.“ Děvčátko poslouchalo a očima bloudilo po krajině. Vpravo před nimi ležel, stulený podél cesty, Hubíles, vlevo píchala nebe svým prstíkem charakteristická věžička číbuzského kostelíka svatého Václava a vedle nich zurčivě běžel potůček od pradávna zvaný Číbr.

„V dávných a dávných dobách, před více než pěti sty lety,“ pokračoval starý pán, „se zde rozkládala i na tehdejší poměry až nezvykle rozlehlá ves. A byla i bohatá, lidé v ní žili spokojeně, místní vladyka nevyžadoval příliš vysokých platů ani robot, neboť ani jeho tvrz v blízkém boru nebyla příliš výstavná. A protože ta ves ležela před oním borem, říkalo se jí Předboř, možná i Předboří.

Jenže pak se poklidná doba změnila. V daleké Kostnici vzplála na břehu Rýna hranice s člověkem, který si pravdu cenil výše než svůj život. Ne, nechtěl svou smrtí vyprovokovat násilí, jenže místní vladykové to vzali podle starozákonního „oko za oko, zub za zub“. Tak to tehdy chodilo všude. A nejen tehdy. A tak se stalo, že hořely nejen kláštery, ale i pokojná sídla takových vesničanů, jako byli tady ti předbořští.

Když se na obzoru za noci rozlila rudá zář z hořícího kláštera Svaté Pole, lidé nelenili a ukryli se v nedaleké doubravě. Odešli tam s domácími zvířaty i s tou trochou peněz, kterou si vždy v lepších časech uschovávali na ty horší.

Těžko dnes říci, kdo to vlastně tehdy celé Předboří do gruntu vypálil. Krajem táhli Orebité s Hradeckými pod vedením Aleše Vřešťovského, po okolí se čas od času objevovaly oddíly druhé strany, v jejímž čele stál pověstný Hynek z Červené Hory. A obě strany konaly stejně. A obě byly přesvědčeny o své pravdě. A kdesi v nedohlednu zůstalo jak přikázání „Nezabiješ“, tak i příkaz Kristův „Miluj bližního svého, jako sebe samého“.

Po několik dnů se obyvatelé obávali vrátit zpátky do důvěrně známých míst. Postupně v nich narůstal strach z toho, co uzří. Vždyť z dálky viděli, jak se nad bývalou Předboří vznáší hustý dým. V dalších dnech pak již jen občasné závany větru přinášely typické pachy obrovského spáleniště. Teprve poté se všechen lid odvážil přijít blíž. Spoušť, spoušť a zase jen spoušť...

Mělo vůbec smysl v tak nepokojných časech znovu vystavět obydlí? Mělo vůbec smysl, pustit se znovu do obdělávání zpustošených polí? Nemělo. Jenže, kam se vrtnout? A navíc se zachráněným majetečkem v loktuších a rancích. Nebude to příliš nebezpečné? Nezaplatí každý z nich za ty své našetřené zlaťáčky cenu příliš vysokou? A tak se rozhodli.

Hluboko do země zakopali svůj majeteček i ty penízky zlaté a navrch zasadili růže sto lístky, které zůstaly na mnoha místech vypálené Předboře.

Všichni věřili, že se sem, až nastanou klidnější časy, opět vrátí a za ono zlato zbudují ves novou. Jenže válečná vichřice ne a ne přestat, a tak se nikdo z obyvatel Předboří již nikdy do rodných míst nevrátil. Zlaté dukáty tak dodnes leží hluboko v zemi a nad nimi rostou keříky těchhle růžiček. Tady na číbuzských stráních a mezích jich najdeme dost.“

„Budeme kopat?“ zeptalo se věcně děvčátko. „Nebudeme,“ odvětil starý pán, „ten poklad přece není v tom zlatu. Ten je v onom starém příběhu, v tom varování. Kvůli penězům už přece zahynulo tolik lidí, z map zmizelo tolik vesnic - i Předboří - že by bylo lepší, kdybychom se místo za zlatem pachtili za voňavými růžičkami.“

Děvčátko neříkalo nic, jen prstíky rylo v drnovaté zemi pod růžovým keřem. Co kdyby přece jen ty zlaťáky nebyly zakopány tak hluboko...