Haugvicové z Biskupic

Za dávných dob rytíř jeden od krále svého měl zámek poručený, aby jej náležitě opatroval. Když jednoho času král s lidem svým ze zem vyjel, tu velký lid nepřátelský znenadání k tomu zámku přitrhl, a oblehnuv jej ze všech stran, čekal, až bude zámek hladem vyležen; neb útok naň činiti si nedůvěřovali pro výšku a pevnost hradeb. Když obléhající již nemalý čas leželi, zastesklo se jim, že mají nečinni tu zůstávati, a obležení znamenajíce to, pokazovali na sobě, jako by měli všeho hojnost. A tak z obou stran se o to pilně starali, aby druh druha oklamal; obležení zajisté důvěřovali v tvrdost hradu a obléhající zase na to spoléhali, když se hlad na hradě rozmnoží, že se musejí poddati. Obležení měli však jednu výhodu velkou, že se totiž od poddaných tajně dovídali, co se dole mluví a strojí, kdežto obléhající ani dost málo nevěděli, jak věci na hradě jsou.

Konečně byl na hradě takový nedostatek, že posádka pomýšlela jen na poddání, a byli by se hned poddali, kdyby jim nepřátelé byli hrdlo zabezpečili. Když o to chtěli s nepřítelem smlouvati, velitel je napomínal, aby aspoň do třetího dne věrnost ku králi svému zachovali, neb poněvadž od krále, pána svého, očekává v brzkém času pomoci, že za jiné nemá, než že v těch třech dnech budou ze všech strastí vybaveni. Když pak svolovali, žádal jich, aby s ním poseděli a pojedli.

I rozkázal zabití berana, kterého již samého a posledního na hradě měli, a krví jeho pomazati staré volské kůže, které někde v koutě ležely. Ty kůže pak rozvěšeli po hradbách, klamajíce nepřátele, jako by byli právě tolik volů zabili. Nepřítel, vida kůže podle domnění čerstvé, rozuměl tak, že na hradě ještě k živobytí všeho mají sdostatek, a proto poručiv svým býti vzhůru, od hradu odtrhl.

Ale té chvíle král přijel k vybavení a špihování hradu. I jel do hradu, a když se ptal po stravě, ukázal mu, že jim ze všeho dobytka zbyla jedině beraní hlava. I chválil je za vytrvalost jejich a rytíři, který je v ní utvrzoval a posilňoval, kázal nositi na štítě zlatém černou beraní hlavu. Potomci jeho, totiž Haugvicové z Biskupic, v Čechách, na Moravě, v Kladsku a v Lužicích mnohými chvalitebnými skutky se vyznamenávali a erbu svého starožitného užívají podnes.