Jak byl vystavěn Děvín

O dívčí válce, část třetí

Vlasta záhy poznala, že dvůr Motol přes opevnění svoje bezpečného útulku neposkytuje. Také tam dost místa nebylo pro všechny dívky, které se scházely k Vlastě. Neboť ona na všechny strany posílala věrné svoje, které po kraji dívky vyhledávaly a přemlouvaly je, aby na Motol s nimi odešly. A tak rostla stále četná družina, se kterou Vlasta mužům na odpor chtěla se postaviti. Byly pak mezi dívkami těmi i takové, které všechny práce jako muži dovedly konati. Ty Vlasta zavedla na vrch, na levém břehu Vltavy se pnoucí, který zdál se jí příhodným k založení nového sídla. Tam potom počato se stavbou hradu, který v nedlouhém čase stál tam pevný, prostranný, dobře opatřený proti útoku nepřátelskému. Že pak dívčíma rukama vystavěn byl hrad ten a pro děvy určen, dala jemu Vlasta jméno Děvín. Tam usídlila se potom s přečetnou svou družinou a starala se o to, aby všechny děvy ve zbrani dobře byly vycvičeny. Na pláni blízko hradu učily se jízdě na koních, zacházení oštěpem i mečem, střelbě z luků a všelikému umění vojenskému. Když Vlasta seznala, že by dívky její dobře byly vycvičeny, svolala je jednoho dne na nádvoří hradní a mluvila k nim takovou řečí: „Chci, aby vám jasno bylo, proč jsem vás všecky u sebe shromáždila a proč jsem vystavěla hrad tento. Jako se nám dobře vedlo za časů kněžny Libuše, tak chci, aby nyní bylo. Buduli vládnouti nad touto zemí, vrátí se staré časy, nebudete v područí mužů. Dobře víte, že nám nepřejí, že mají pro nás jen posměch. Co nám tedy zbývá, chcemeli svobodny býti, chcemeli míti svou vůli?“ A tu všecky děvy hlasem velikým vzkřikly:

„Boj! Boj!“ Obklopivše pak Vlastu, volaly: „Tys kněžna naše, ty nás do boje veď proti mužům! Ukážeme jim sílu svoji ! Chceme nad nimi zvítěziti !“ Zaradovala se Vlasta v duchu nad tou jednomyslností dívek a řekla:

„Samy jste mne kněžnou provolaly, vězte tedy, že já vám chci moudře vládnouti. Víte mnohé z vás dobře, že jsem já při Libuši první byla: ona mne také naučila věštbám. Jako ona i já dovedu rozmlouvati s bohy dobrými i zlými, jako jí, ani mně nic tajným nezůstává, co se kolem děje. Také věci, které sestry Libušiny uměly, já umím dokonale: kouzla, jaká Tetka provozovala, já dovedu, znalostí bylin a lékařství veškerého Kazi daleko předčím. Abych o tom vás přesvědčila, nápoj jsem připravila pro vás všecky: napijte se ho a poznáte, jaký je účinek jeho.“ Vtom už dvě dívky přinášely do shromáždění veliký ucháč hliněný, v němž tekutina nějaká byla, tmavé barvy a silné vůně kořenité. Postavily nádobu na zem a do hliněných koflíků nápoj nabírajíce, podávaly dívkám, které pily dychtivě, neboť chuť byla dobrá. Jaká pak byla moc nápoje toho, brzy se ukázalo. Neboť, když potom Vlasta pokračujíc v řeči, ptala se, co zaslouží všichni muži, volaly všechny hlasem velikým: „Smrt! Smrt mužům všem! Všichni buďtež vyhubeni! Milost žádnému!“ Tak tedy kouzelný nápoj Vlastin způsobil u všech, kdož se ho napily, že záštím smrtelným zanevřely na muže každého, ať to třeba bratr byl nebo otec. Vlasta dosáhla, co chtěla.

Dívky ozbrojené potom z návodu Vlastina přepadávaly muže, podle hradu pokojně se ubírající, a nešetřily života jejich. Také do dalekého okolí nájezdy činily a všecko mužské pokolení hubily. Ale také lstí škody činily mužům, přemlouvajíce ženy a dcery, aby od mužů a otců svých odešly, slibovaly lepší život na Děvíně. Tam když potom která přišla, hned nápoje kouzelného daly jí zkusiti, a tak pro sebe získaly ji nadobro. Nikde pak v dědinách okolních ženy v ničem mužů svých nechtěly poslouchati; raději k Vlastě utíkaly, a mnohá z nich zabila dříve muže buď v hádce, anebo když spal.

Tak potom se všech stran Přemyslovi na Vyšehrad stížnosti docházely na to, co se v zemi dělo, se žádostí o nápravu. I svolal Přemysl radu starších a ptal se jich, co by mělo býti učiněno na přítrž tomu řádění Vlastinu i dívek jejích. Někteří z rady brali to vše na lehkou váhu, pravíce, že postačí vypraviti houf ozbrojených mužů proti Děvínu, a ty vzpurné dívky že budou rozplašeny. Ale kníže s tváří starostlivou pověděl jim o snu, který měl v noci předešlé. Zdálo se mu, že k loži jeho dívka přistoupila ozbrojená a číši nápoje, z něhož se kouřilo, jemu podávajíc, nutila jej, aby pil. On pak s hrůzou seznal, že to je teplá krev, vzkřikl a probudil se. Vymlouvali všichni v radě Přemyslovi sen ten i obavy, ale kníže neustával tvrditi, že to znamená veliké neštěstí, které je pro ten odboj žen stihne. A vskutku zle bylo potom mužům po všem kraji; před vlastními ženami ani dcerami bezpečni nebyli. Došlo tak daleko, že zdaleka široka sešli se na Vyšehrad mužové, aby si na knížeti vyžádali pomoc v tom soužení. Tu řekl Přemysl starším: „Když jsem vám před některým časem svůj sen vyjevil, nechtěli jste věřit, že by zlé věci znamenal. Tehda mohli jsme snáze potlačiti zlo: dnes, když v celém kraji ženy proti mužům se vzbouřily, těžko bude udusiti vzpouru. Sečkejte ještě nějaký čas, až dívky ubezpečeny budou, že z bázně před nimi ničeho proti nim podniknouti nechceme, a v ostražitosti poleví: tehda já na ně chci udeřiti a zničiti jejich moc.“ Že však mužové čekati nechtěli, požádali knížete, aby jim nebránil v tažení proti Děvínu. Kníže, když viděl, že jinak nedají, přivolil, oni pak zemana Samostava vůdcem sobě zvolivše, chystali se k tažení na Děvín. Ale třebaže muži tajně přípravy k tomu činili, nezůstalo to tajno Vlastě: mělať špehy mezi dívkami na Vyšehradě, a ty poslaly zprávy na Děvín. Tam byly tedy dívky připraveny na útok mužů a nikterak překvapeny nebyly, když zanedlouho muži k Děvínu přitáhli a ležení zařídili před hradem. Že dívky všecky dobře vyzbrojeny byly a k boji vycvičeny, nečekala Vlasta, až by muži udeřili na hrad, ale svolavši dívky, ohlásila jim:

„Teď čas nastal, kdy pýchu mužskou potříti můžeme nadobro. Sami si přišli pro svou porážku. Nečekejme, až by na hrad udeřili; vypadneme na ně a tak překvapené zbijeme nadobro.“ A tak se také stalo. Muži před hradem chystali se, že na druhý den ráno podniknou útok na Děvín. Když však soumrak nastal, a v ležení ke spánku se chystali, náhle se hřmotem rozevřela se brána hradu, pokřik veliký z ženských hrdel se strhl a z brány vyřítil se valný houf ozbrojených dívek. Některé z nich na koních seděly, všechny dobře byly ozbrojeny oštěpy, palcáty i meči, štíty měly kulaté, těla prošívanicemi chráněná, přilby na hlavách. Mnohé v levicích pochodně držely, jichž světlo do. ruda ozařovalo soumrak na bojišti. Tak vypadly na muže nepřipravené, kteří rozespalí, zbraní se chápali, ale kdy neměli, k boji se přichystati náležitě.

Sotvaže někteří z nich na koně vyskočiti mohli. Nastal krutý boj. Dívky zle na muže dotíraly. Vlasta setkala se v šarvátce s vůdcem Samostavem a jediným máchnutím meče srazila jej bezducha s koně. V malé chvíli boj byl rozhodnut. Na tři sta mrtvol mužských leželo na bojišti, ostatní bojovníci ve strachu náramném spásu hledali v útěku. Dívky potom odebraly zbraň i zbroj padlým a vrátily se s vítězoslávou na Děvín. Vlastu, že je k takovému vítězství dovedla, ctily od té chvíle jako bohyni. Mužům po takové porážce chuť přešla vojensky na Děvín doléhati. Ale Vlasta, záhubu mužů obmýšlejíc, se svými dívkami se radila, jak by lstí mohly škoditi mužům. Tak také, příměří ohlásivše, na Děvín k sobě některé mladé muže pozvaly, tam jim hody slavné přichystaly, při nichž i Vlasta seděla. Ta, když ke konci hodů odešla, dívky ty mladé muže přemlouvati počaly, aby je z Děvína vysvobodili. Ony že jen nerady přebývají s Vlastou, kterážto jen zkázu mužův obmýšlí. A smluvily se s nimi o tom, že by je ozbrojené v čas ustanovený do hradu vpustily, aby oni Vlastu a její stráž přepadli a povraždili.

Ti mladí mužové potom odjeli na Vyšehrad a Přemyslovi o té úmluvě pověděli, majíce ji za dobrou. Ale Přemysl varoval je, aby se do takové věci nepouštěli, aby nedůvěřovali dívkám, že to všecko je šalba a klam. Nevěřili mladí mužové a žádostiví pomsty na Vlastě podle ujednání s dívkami, když přišel čas stanovený, za tmavé noci k Děvínu se přiblížili v počtu sta a padesáti dobře ozbrojených; čekali pak, kdy most bude spuštěn. Před úsvitem dočkali se toho, ale dočkali se také, že dívky, Vlastou vedené, na ně vyrazily a povraždily je až na pět, kteří spasili se útěkem a na Vyšehradě novou tu porážku ohlásili.

Tu usmyslil si Přemysl, že stejné stejným oplatí. Po nedlouhé době vzkázal Vlastě po poslu, aby k němu důvěrnice svoje poslala, že by jí po nich rád něco oznámil. Když pak dvě z Vlastiných věrných na Vyšehrad se dostavily, Přemysl, přivítav je přátelsky, takto k nim promluvil: „Stáří už na mne doléhá a vladaření mne přemáhá. Syn můj pak, Nezamysl, teprve čtrnáctiletý, k vládě se nehodí. Vězte, že jsem si umínil knížetstvo své Vlastě poručiti, neboť vidím, že ona pevnou rukou vládnouti dovede. A chci, aby ona vládla do té doby, dokud by vlády schopen nebyl syn můj, nad nímž poručenství chci jí odevzdati. Já pak navrátím se do Stadic, odkud od pluhu byl jsem zavolán, a v klidu chci tam do konce svého života přebývati. Protož oznamte to všechno paní své a řekněte, aby ke mně přišla a hrad tento i syna mého ode mne převzala.“ Podivila se Vlasta nemálo takovému vzkázání a vyhověla mu. Ale sama nešla, než toliko poslala za sebe čtyři nejvěrnější svoje a s nimi padesát dívek dobře ozbrojených. Ty když na Vyšehrad dojely, s koní sesedly a do síně se odebraly, tam jim hostina slavná byla připravena. Ale mezitím, co hodovaly, vpadlo do síně sto mužů Přemyslových ozbrojených, kteří pobili dívky Vlastiny do jedné. Když se zpráva o tom donesla Vlastě, velmi se tato rozlítila a vzkázala Přemyslovi, to že podvod byl a hanebnost neslýchaná. Ale kníže řekl:

„Povězte jen své paní, že jsem já také jednou učinil, jako ona často; a je mi jen líto, že ona také nepřišla, aby ji stejný osud byl zastihl.“

Tím ještě větší hněv Přemysl u Vlasty vzbudil, a ta, kde mohla, s dívkami svými mužům ukládala o život.

Pokračování v pověsti O Šárce...

Tip: Znáte už naši hru Strašidlov.cz?