O očarované šafářově ženě a snové říši

Od šedesátých let 17. století spravoval panský dvůr v Lomnici jistý šafář Vít Hoffman.Dobře se staral o hospodářstí, od svých poddaných vyžadoval poctivě odvedenou práci, ale byl spravedlivý a dobře se dokázal všem odměnit. Proto byl mezi lidmi oblíben a na jeho dvoře nikdy nedocházelo ke vzpourám, které byly v tehdejších dobách mnohde častým projevem nespokojenosti.

Šafář měl ženu Otýlii, pět zdravých dětí a žilo se jim spokojeně. Otýlie byla slušná a pracovitá žena, starala se dobře o své děti i svého manžela. S každým vlídně vycházela a nikdo neměl důvod o ní říci cokoliv špatného.Až do doby, než se jí zdál sen.

Zdálo se jí, že bělí na trávě prádlo, když tu na košili, kterou právě rozložila, padl černý stín. Vzhlédla a nad sebou uviděla stát vysokého štíhlého muže. Na hlavě měl černý klobouk, kolem krku bílou hedvábnou šálu a přes ramena černý kabátec s červenými manžetami. Šafářka cítila, že muž není nejmladší, přesto neměl v obličeji jedinou vrásku a ústa při úsměvu odkryla zdravé zuby: „Jsem Holger a přicházím za tebou zdaleka. Z říše zrcadel, v jednom z nich jsem spatřil tvou tvář a zamiloval jsem se do ní. My, kteří žijeme v zrcadlové říši, se však nemůžeme setkávat s pozemskými lidmi jinak, než v jejich snech. Přilétáme na rychlých perutích snů a odlétáme v okamžiku lidských probuzení. Ale přesto jsme skuteční, skuteční ve světě spícího rozumu.“

wTak promluvil Holger a šafářka se zachvěla čímsi nepoznaným. Potom jí muž přikázal, aby si zula střevíc. Vložil do něj malé zlaté semínko a prozradil, že je to semínko z kapradě, sebrané o svatojánské noci na křižovatce lesních cest. Bude-li jej prý nosit v botě, probudí se v ní velká láska k tomu, kdo jí semínko daroval. Šafářka, celá omámená, si střevíc obula, objala Holgera a ohnivá záře pohltila jejich těla.

Jenže od toho dne se začala žena chovat stále podivněji. Vedla nesouvislé řeči, pořád si něco mumlala, prudce se otáčela a když na ni někdo promluvil, zčervenala a odběhla. Ve tváři měla vepsán strach a smutek a jen v noci, když si šafář v mihotavém světle svíce prohlížel spící ženu, viděl, jak se usmívá, pohybuje rty a objímá svá ramena. V těch dobách si mnozí lidé sázeli ke svým domům střemchy a lískové keře, své příbytky zdobili větvičkami jeřabin a před spaním pili čaj z andělíky, aby jim zlí duchové dali pokoj a nevstupovali do jejich snů.

A tak, když jednoho dne šafářka vynesla z chalupy snítky jeřabin, vyhodila oknem křížky z lískových větviček a nechala porazit střemchu, která rostla před domem, rozhodl se šafář poprosit místního kostelníka o pomoc.

Kostelník přišel do šafářova domu zrovna ve chvíli, kdy žena seděla se zaťatými pěstmi u stolu a podivně koulela očima. Podal ženě připravený odvar z makovic a požádal ji, aby nápoj vypila, že po něm tvrdě usne a když se probudí, bude očištěna od všech zlých kouzel a vášní. Šafářka se na kostelníka podívala vlhkým pohledem šílenců a zastřeným hlasem pravila: „My s Holgerem pijeme lepší nápoje. Nápoje lásky z vody ze tří studní, sušeného barvínku a čemeřice!“ A už zase hleděla do prázdna.Kostelník už věděl, co se s nebohou ženou stalo, pokřižoval se a požádal šafáře, aby mu donesl svíci, která měla knot z diviznového stonku namočeného do loje. Takové svíce mnozí tenkrát měli ve svých chalupách, protože jejich kouř prý zaháněl čarodějnice.Otýlie bez zájmu hleděla na kostelníka, který přistoupil ke stolu a položil na něj zapálenou svíci. Kouř se začal šířit místností, šafářka zoufale vykřikla a rozběhla se ke dveřím. Ještě naposledy se otočila a ve výrazu její tváře bylo něco tak děsivého, že oba muži se rychle pokřižovali.

Když dozněly dunivé kroky mizející šafářky, svíce na stole se převrátila, vosk začal kapat na podlahu a vytvořil kruh, v jehož středu se objevilo krvavé písemeno H. Potom se kruh uzavřel a propadl do země. Na podlaze zůstala kulatá díra, z níž stoupal štiplavý dým. Kostelník rychle s křížem v ruce přistoupil k otvoru a modlil se. Po chvíli se podlaha zacelila a vše bylo tak, jako by místností proběhl zlý sen.

Šafář přivolal děvečky a čeledíny a všichni se rozběhli hledat šafářovu ženu. Hledali dlouho do noci, pomáhali i lidé ze vsi, ale nikdo ji nenašel.

Až za pár dní objevil vandrovní tovaryš šafářku oběšenou v lese na hoře Slunečné. Bylo to koncem listopadu léta Páně 1678, jak je zaznamenáno v místní kronice. Z rozhodnutí vrchnosti bylo mrtvé tělo odevzdáno katovi z Rýžoviště, který je nechal zakopat U Tří lip, v místě, kde se pohřbívali ti, co se za života provinili.