Jak chlapec do erbu se dostal

Bylo to již před dávnými dobami, kdy Slaný stal se královským městem. Do znaku jeho byla přilbice dána, která měla svatováclavskou královskou pokrývku hlavy znázorňovat. Časy však minuly a místním radním zdál se znak příliš jednoduchý ve vztahu k bohatému životu města. Proto panovníkovi stálé prosby a návrhy posílali, aby erb města změnil tak, že vyjadřoval by skutečnost a bohatost Slaného. Ale panovníkovi nechtělo se měnit prastarý znak a na žádosti radních vůbec neodpovídal.

Tehdy byla ta přilbice erbovní na radnici rovněž vystavena, aby zdůrazňovala význam tohoto místa, na které byli slánští měšťané obzvlášť pyšni. Přilba rytířská na zvláštním stole pokrytém rudým suknem stála v hlavní síni městské radnice a dráb přísně střežil ji, aby nikdo k ní se nedostal nepovolaný. Ale život není jen vážný a trudný, a proto mnozí chtěli si jej osladit těmi nejrůznějšími šprýmy. I mezi tehdejšími studenty, kteří pod bakalářovým vedením v místní škole se snažili nabýt určitého vzdělání, byli tací, které latina příliš nebavila, a snažili se provádět různé neplechy a kousky k pobavení jak svému, tak i samotných měšťanů. Zvláště dva z nich, Tomáš a Michal, vynikali mezi těmi, kteří šprýmy byli nejznámější. A tito rozhodli se, že něco vymyslet musí, aby suché patrony na radnici nějak pozlobili. „Hleď, co kdyby třeba přilbici jsme ze stolu sebrali a někam uschovali. To poprask by byl mezi radními, když erbovní předmět zmizel by jim,“ navrhoval Michal. „To není zlý nápad, ale pořád ji dráb střeží. Nedokážeme jej natolik zabavit, aby nespustil z ní oči. A ten výprask, co dostali bychom, kdyby náhodou přistihli nás při tom. A možná, že nezůstalo by jen při výprasku. Kdyby jako zloděje nás chytli, šibenice určitě nás čekala,“ odmítal přítelův návrh přece jen opatrnější Tomáš. „Tak vymysli něco ty, když bojíš se tolik,“ uraženě odsekl Michal, kterému se odcizení přilby velice líbilo.

„A kdybychom do ní svíci zapálenou postavili. Pak večer jako duch by zářila a dráb plné kalhoty by rozhodně měl z toho, že hlídat má to zjevení,“ navrhl Tomáš. „To je dobrý nápad, jen jak to udělat, když hledí přilbice stále je spuštěné a jen tak nelze pod něj svíci vsunout,“ souhlasil Michal. Chvíli o tom přemýšleli, ale protože rozumného nápadu nemohli se dobrat, nechali toho být, že časem určitě to vyřeší. A čas také pomohl těm dvěma šprýmařům.

Tehdy na slánskou radnici přišel glejt od krále, že navštíví město se svým doprovodem a přenocuje tu na své cestě k vzdálenějším svým državám. Hned vzbudilo to takový rozruch ve městě, jako by snad nepřítel se chystal ke hradbám. Hlavně na radnici z toho byl obrovský zmatek. Narychlo rozdělovaly se měšťanům povinnosti ubytovací pro královský doprovod a purkmistr přestěhoval svoji rodinu, aby svůj dům králi nabídl k noclehu. Jinak všechno natíralo se a čistilo, zdobilo fábory a květinami, prostě příjezd krále byl něco tak velikého, že dálo se to jen vzácně a právě tak muselo to být oslaveno. Krčmy plnily své sklepy, obchodníci připravovali si nové zásoby, protože počítali s tím, že u příležitosti uvítání krále velký jarmark bude a tam prodá se to všechno. Také všichni ti, kdo mohli královskou návštěvu nějak překazit nebo znevážit, byli vyhnáni za město a bylo jim řečeno, aby nevraceli se, dokud král ve Slaném bude. Mnohé z nich to uráželo, ale proti pánům nemohli nic dělat. Tak zmizeli z ulic otrhanci a žebráci, dokonce i bakalář se svými studenty musel za hradby. To však rozčílilo hlavně Michala s Tomášem a rozhodli se, že právě teď, v době zmatku při příchodu krále, svůj nápad provedou. Den před příjezdem panovníka vloudili se potajmu do města a připravili se na svůj vtípek. Tomáš měl odloudit pozornost drábovu, který přilbu hlídal, a Michal potom měl zvednout její hledí a zasunout pod ně hořící svíci v kahanu. Konečně objevil se královský průvod před hradbami, brána města byla doširoka otevřena a davy lidí házely květy pod kopyta královských jezdců. Když průvod se před radnicí zastavil a purkmistr s radními vyšel panovníkovi vstříc, Tomáš ve studentském hábitu prošel kolem drába, hlídajícího erbovní znamení. Ozbrojenec ulekl se náramně, protože věděl, že studenti pryč jsou z města, a tak tento jen nějakým poťouchlým vetřelcem musel být, který škodit měl. Že všichni venku byli, neměl koho na pomoc zavolat, a proto rozhodl se, že vetřelce sám chytí a předá úřadům k potrestání. Okamžitě vydal se chodbou za rychle jdoucí postavou a vůbec netušil, že za ním v panošském oblečení jiný chlapec čeká na tuto chvíli. Jakmile dráb za rohem zmizel, vyběhl Michal a přilbici do ruky vzal, aby zvedl hledí a zastrčil pod něj hořící v kahanu. Ale smůlu a štěstí měl ten mládenec. Když v ruce erbovní předmět měl a hledí jeho zvedl, tu právě král vstoupil do radnice a chlapce s přilbou v ruce uviděl. Michal uvědomil si hrůznost své situace. Jestli osočí jej jako zloděje, je konec s jeho životem. Strach nedovolil mu ani pohnout údy, natož třeba něco říci na svou omluvu. Ale králi to uvítání líbilo se a teď viděl před sebou jinocha, jak vlastně královskou přilbu mu podává. Že za ním na zemi svíce v kahanu hoří, si nevšiml.

„Vida, jaké nádherné přivítání jste mi připravili. I přilbu královskou mi nabízíte svoji. To vskutku nečekané a milé. Ale pokud vím, žádali jste mne, páni radní, abych změnil váš erb proto, že příliš jednoduchý je. Nechť tedy ode dneška je v něm i ten mládenec, který přilbu mi nabízí. To bude váš erb. Jeho prastarost přilbice bude dokazovat a rozmach mládenec ten. Vždyť přece mládí je nositelem všeho pokroku, i když někdy nerozvážné a bláznivé,“ rozhodl panovník. On jediný si totiž teď všiml, že chlapec strachy se třese, že rozhodně jiný měl úmysl, ale nevyzradil jej, ba naopak. Slánští konšelé dost dlouho jej již rozčilovali svými požadavky na nový erb, tak teď jej mají, smál se v duchu král. Dobře viděl, jak radní i purkmistr tomu mladému nejraději by zakroutili krkem, ale on rozhodl a tak vzal jej na milost a jim nezbylo než s jeho rozhodnutím se smířit. Radní vybili si zlost alespoň na drábovi, který Tomáše stejně nedostihl, a za to, že pořádně erbovní předmět nehlídal, vyhodili ho ze služby.