Lesní žínka a posvícenské koláče

Jeden sedlák z Horní Vsi u Trstěnic kdysi oral na svátek před posvícením na poli při okraji lesa. Když oral u lesa, zaslechl jakýsi hlas: "Pojď, vezmi si, vyber si, odnes si!" Sedlák se podivil a pomyslel si: "V mém domě jsou a zde v lese asi taky budou dnes posvícenské koláče. A prohledal okraj lesa s tím, že tu najde koláče. Ale nenalezl ani koláče ani človíčka. Rozmrzele se vrátil k pluhu a oral dál. Když se však znovu s pluhem dostal k lesu, znovu zaslechl stejnou podivnou výzvu. Nato odpověděl: "Když takhle zveš na posvícenské koláče, nechej mi aspoň jeden!" Sotva si sedl na pluh, aby si odpočinul, spatřil vedle sebe na zemi rozprostřený šáteček, na kterém byl velký čerstvě upečený koláč a vedle něho nůž. Stará šedivá lesní žínka se objevila, přistoupila k němu a se zdviženým prstem řekla: "Neruš nás nikdy v naší práci a vy lidé se držte tohoto starého posvátného obyčeje; potom budete mít vždycky dostatek chleba a žádnou nouzi. Nezapomínejte na chudé a dodržujte nedělní odpočinek!". Lesní žínka podarovala polekaného sedláka ještě rybou a zmizela v houštinách. Od té doby už nikdo lesní žínku nespatřil.

Vesničané z obcí v blízkosti lesů věřili na lesní žínky. Lesní žínka byla obvykle malá, šedivá, hrbatá žena, která chodila, často popírajíc se o hůlku, ohnutá, čas od času se zastavila a hůlkou rýpala v mechu. S lidmi nikdy nepromluvila, ale když děti v lese zabloudily, odvedla je na kraj lesa, aby došly domů. Když však brečely nebo ječely, vyhnala je z lesa nebo i trestala. Velký strach měli před ní zlodějíčci dříví. Jak na ni nečekaně narazili, odhodili kradené dříví a vzali nohy na ramena. Žádný člověk ji nezahnal ani se neodvážil před ní dříví z lesa odnášet. Přesto se před mnoha lety se jeden troufalý mládenec vychloubal, že se žádné lesní čarodějky ani lesní žínky nebojí a že přinese domů dřevo, na kterém včera seděl na pasece v lese. Vyrazil do lesa, ale už se nevrátil a nikdo více ho nespatřil.

V dávných dobách se přihodilo, že v hlubokých lesích mimo lidské společenství, žili skutečně celý svůj život divocí lidé. Vzhledem ke způsobu obživy se výrazně lišili od normálních lidí. Bohuslav BALBÍN s odvoláním na Georg AGRIKOLU uváděl případ, kdy "za časů Alberta Velikého chytli v českých lesích (Hercynský les) dva tvory, samce a samici, jejichž přední končetiny se podobaly lidským rukám a zadní lidským nohám. Albert se tehdy domníval, že snad pocházejí z rodu opic." BALBÍN připomínal podobný případ - lehnického chlapce, který žil mnoho let se zvěří v lesích a byl polapen roku 1650. BALBÍN ho spatřil na vlastní oči a mnoho se o jeho životě dověděl (obec Lehnicium - východně od Prachatic).