Zlatý vůz

Blízko Stachů na Kašperskohorsku je ves Zadov. Pasákům z té vsi se jednou přihodila podivná věc. Bylo dávno po žních, vítr už foukal ze strnisk, zadovští chlapci pásli dobytek pod lesem.

Byl takový sychravý den, a pasáčkové byli rádi, že mají oheň rozdělaný, ohřejí se u něho. Jak tu tak při ohníčku sedí a dívají se do plamenů a za kouřem, který se z ohně vinul nad pastvisko — najednou v dálce cosi zahrčí, od lesa je to slyšet, jako by vůl nějaký jel po cestě.

„Kde by se tu vůz vzal?“ povídají si chlapci a hledí k lesu. Byla tam tuze špatná cesta, nikomu se po ní s vozem nechtělo.

Také pořád nebylo nikoho vidět. Jen brčení se stále ozývalo. Chlapcům to bylo divné; vstali od ohně a jdou k lesu. Na cestě nic nevidí, ale vedle cesty je hluboká jáma, o které v těch místech nevěděli. A z jámy trčí oj, obitá zlatem. Dívají se pasáci do jámy, vidí tam krásný vůz, také samé zlato; kola se otáčejí, brčí, ale oj se nehýbá. Podivno, jak se tam vůz dostal.

Chlapci stojí nad jamou, dívají se na oj, pochopit nedovedou, co by to znamenalo, že se kola sama otáčejí. A také jim divno bylo, kde jsou koně. Tu jeden z nich, srdnatý, povídá: „Pojďte, vytáhneme ten vůz z jámy!“ Těm druhým se do toho tuze nechtělo, ale když ten kurážný nepřestával pobízet a sám už za oj chytil, přiskočili ještě dva, popadnou také tu oj a táhnou, táhnou. Vskutku se už také vůz ukazoval nad zemí. Také byl zlatem pobitý — a těžký až běda. Ale chlapci táhli ze všech sil. Tu najednou jednomu z nich smekly se ruce. Zaklel — a v té chvíli vůz byl i s ojí v jámě, div, že ty pasáky s sebou nestrhl. A propadal se hloub a hloub. Než zavřela a zůstal jen hluboký dolík na tom místě. Pasákům, toť se ví, bylo líto zlatého vozu, ale když to pověděli ve vsi, povídal jim kdosi:

„To nebylo s dobrým. Kouzla to byla. Buďte, chlapci, rádi, že vás to do jámy nestrhlo!“

Nikdy už tam lidé oje nespatřili. Když chlapci pod lesem pásali, často seděli zticha a poslouchali. Jen hrčení bývalo prý někdy slyšet pod zemí, ale zlatý vůz se už neukázal.