Ondrášovy poklady

Jedná část lesa v Loukách je místo divoké a pusté, plné děr a podolí. Lidé je kdysi zdaleka míjeli, třebaže věděli, že tam rostou největší houby a nejsladší maliny. Za nocí by se tam teprve nikdo neodvážil. Všichni věřili, že tam straší zlí duchové, kteří střeží Ondrášovy poklady. Tvrdili, že viděli, jak se tam na Velký pátek sušili na slunci zlaté peníze. Lidé věřili, že ty peníze lze získat, přehodí-li se přes ně kovuprostý předmět. Tehdy prý zlí duchové ztratí nad nimi zlou moc. Jednou o Velkém pátku, šel tudy ševcovský učeň. Učil se řemeslu u svého otce, právě odvedl dílo a krátil si cestu přes Dečmánek. Náhle zpozoroval, že nedaleko mezi kamínky v trávě se něco blyští v ranním slunci. Nad zemí v tom místě plál modrý plamínek. Udivený mladík se zvědavě přiblížil k tajemnému světýlku, připomněl si pověsti o zakopaných pokladech i o nečistých silách, které je střeží. Obešel ho strach a naskočila mu husí kůže, přesto vidina zbohatnutí potlačila jeho obavy. Po chvilce si dodal odvahy, sňal z nohy krpec a přes ty peníze jej přehodil. V tom okamžiku plamínek zmizel, něco jeklo a peníze se propadly do země. Vystrašený mladík zvedl krpec ze země a pelášil domů poloobutý. Tam otci vypověděl svůj zážitek otci. Otec hned poznal v čem je háček a proč se v lese peníze propadly do země. Když synovi před časem sám krpec z volské kůže šil, ulomil se mu hrot šídla a tem zůstal v kůži. Teď řekl synovi: “ To nic, zkusíme to za rok o Velkém pátku znova, potom uvidíme.“ A při tom zůstalo. Když se čas přiblížil, na Velký pátek, hned po východu slunce, šel otec se synem do Dečmánku. Již z dálky oba viděli modř plamínku i zlaťáky, lesknoucí se v raním slunci. Syn se k ohýnku přiblížil, sundal z nohy nový krpec a přes peníze jej přehodil. I tentokrát plamínek okamžitě zhasl, ale peníze se neztratily, zůstaly na místě ležet. Zlá mocnost už nad nimi pozbyla svou moc. Syn s otcem posbíral peníze do kapes, ale protože v tom místě ještě zahlédlo železnou skříňku, chtěli dostat i tu. V ní také nepochybně byli peníze. Jak se tak lopotili s vytahováním skříňky, projel kolem nich cvalem jezdec na krásném, černém koni. Jen se po nich mlčky výsměšně podíval a odcválal. Za chvíli na to se na pěšině objevil ubožák na vychrtlé herce, která sotva stála na nohou. Přesto ji jezdec stále poháněl ke klusu a ptal se:“ Jel tudy před chvíli pán na koni? “ Nikdo z nich ani otec ani syn neodpověděli. Jen otec pokynul hlavou, jezdec se znova ozval : “ Dohoním ho ještě ?“ “ Čerta dohoníš „. ozval se tentokrát syn. V tom okamžení se jezdec pekelně rozchechtal a zmizel v lese. Železná skříňka se v tu ránu propadla do země a otec se synem si v poslední vteřině úskokem zachránili život. Jinak by se byli propadli do země i oni. Ti jezdci, byli určitě zlí duchové. řekl syn otci a kdybych nebyl promluv byly by ty peníze naše. “ Jen nereptej, stačí nám co máme.“ odvětil otec a sáhl do kapsy, kde mu cinkalo zlato. “ Mít peníze je dobrá věc synu, ale peníze nejsou všechno. Mnohem cennější je zdraví a život. Ten jsme si dnes, díky Tobě Bože, zachránili.“