Krutý trest

V zimě roku 1149, na den sv. Lucie, která noci upije, ale dne nepřidá, třeskutě mrzlo a byla taková sněhová vánice, že nebylo radno hlavu z obydlí vystrčit. Zlá nepohoda tohoto drsného prosincového dne však vůbec nevadila zvědavcům, tísnícím se u fortny benediktinského kláštera na Hradisku. Vylákala je nezvykle smutná podívaná. Všichni zaraženě přihlíželi, jak zedníci zazdívají refektář, který byl určen za společný hrob mnichů a jejich opata. Šeptem přetřásali neblahou příhodu, která zaživa pohřbila celé řeholní bratrstvo prvního kláštera olomouckého, neuměli si srovnat přísný trest se štědrou blahovůlí Oty III., kterou tento údělný kníže doposud okázale vyznamenával hradiský klášter.

Členové řádu se těšili vážnosti u členů knížecí rodiny pro svoji učenost a zbožnost, a třebaže měli Přemyslovci blíž do biskupského kostela sv. Václava, vysvěceného roku 1141, chodívali na pobožnosti výhradně do kláštera. Zejména choť Oty III., sličná Durana, zbožná, ale domýšlivá žena, denně prodlévala na modlitbách u sv. Štěpána. Jejím zpovědníkem byl sám opat. Většinou ji provázela hezká komorná Blanka, ladné, svěží postavy, a někdy za jitřní tmy ji na cestu svítil pochodní starý služebník. Kněžna navštěvovala stařičkého opata pravidelně, aby se pocvičila a utvrdila ve víře. Blanka čekávala na svoji velitelku obyčejně na nádvoří a zde se seznámila s novicem Vítem. Po čase mezi nimi vzkvetla tajná láska. Blanka se těšívala na každodenní setkání s Vítem a vždy si v duchu přála, aby se kněžna co nejdéle zdržela v opatově pracovně. Vít dosud nesložil řeholních slibů a mohl tedy kdykoliv z kláštera vystoupit a milovanou dívku si vzít za manželku. Ujišťována Vítem, že se tak stane v příhodném čase, snila Blanka o šťastné budoucnosti. Nic však nedala na sobě znát, ani kněžně se nesvěřila z obavy, že by jí byly znemožněny nenápadné schůzky s novicem, že by třeba byla na hodinu ze služeb propuštěna.

Nadešel advent. Denně za úsvitu spěchala Durana do kláštera, aby s mnichy vzývala příchod Kristův starozákonní prosbou: "Rosu dejte nebesa shůry". Onoho osudného prosincového dne kráčela kněžna, zahalena závojem, bez obvyklého doprovodu. Novic, který očekával svoji milou v ambitu kláštera, uviděl v přítmí chodby ženskou postavu, objal ji a políbil. Lehký výkřik kněžny prozradil Vítovi jeho velký omyl. Bylo však pozdě. Marně prosil se sepjatýma rukama za odpuštění. Pyšná Durana, uražena a pobouřena opovážlivostí mladého benediktina, si stěžovala po návratu z kláštera svému manželovi a žádala o smělcovo potrestání. Rozhněvaný kníže se rozhodl na místě ztrestat mnichovo provinění. Nedal však pátrat po členu konventu, který se činu dopustil, nýbrž si předvolal opata, klidně s ním drahnou dobu rozmlouval a jakoby nic se ho pojednou otázal: "Co si myslíš, důstojný otče opate, jaký trest zasluhuje mnich, který se v milostné touze odvážil zneuctít kněžnu?" "Nevím o podobném případu", odvětil opat, "ale je-li takový, pak by měl být provinilec zaživa zazděn, aby měl kdy uvažovat o svém poblouznění, a řád, jehož je členem, by patřilo smést s povrchu země."

V milosti propustil kníže opata, ale jen na oko. Jak ohromen byl opat a celý konvent, když po chvíli přišel knížecí vzkaz a rozhodnutí, že klášter se ruší a všichni bratři mají být společně zazděni, jak navrhl sám opat. Nikdo v klášteře neměl ani potuchy o tom, co se stalo, proč je má stihnout tak krutý trest. Nic nepomohlo vysvětlování, marné byly jakékoliv prosby a sliby. Těžko přemáhali mniši při vší své statečnosti zmatek a strach, když byli odváděni do refektáře, svého společného hrobu.

Za tuhého mrazu a sněhové metelice byl knížecí ortel proveden. Po několik dní bylo zřetelně slyšet modlitby a zpěv zazděných, až nakonec hlasy slábly, jen ojediněle se ještě ozvalo zasténání. Od té doby, kdykoliv někdo v klášterní budově umírá, jsou prý slyšet žalmy umírajících a na Dušičky, po celou noc jakoby z dálky nebo odněkud z hlubin, znějí žalné zpěvy.

Co je na pověsti Krutý trest (ne)pravdivého?

Na pověsti není nic pravdivého. Klášter Hradisko začal stavět pro benediktiny 8.7.1074 olomoucký údělný kníže Ota Sličný se svou manželkou Eufemií a byl vysvěcen roku 1078. Benediktini byli na Hradisku vystřídáni konventem premonstrátů z vůle biskupa Jindřich Zdíka v polovině 12.století, a to proto, že lépe vyhovovali biskupovu reformnímu úsilí o povznesení pokleslé moci duchovní a vymanění církve ze světské moci. Působili zde až do roku 1784. Benediktini se po odchodu usídlili v Opatovicích, kam přenesli i své známé letopisy, které pod názvem Letopisy hradišťsko-opatovické sahají až do roku 1158 a jsou cenným historickým pramenem.